Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Severokorejky v Česku - pracují, nemluví a neutíkají

Severokorejky v Česku - pracují, nemluví a neutíkají

10. 3. 06
Zdroj: migraceonline.cz
V jakých poměrech pracují a žijí severokorejské šičky v ČR? Pomohl jejich situaci zlepšit zájem médií a některých politiků? Na tyto otázky odpovídá reportáž Marie Jelínkové, studentky veřejné a sociální politiky na FSV UK.

„Jsou tak bezproblémové, že o nich skoro ani nevíme“ říká Zdeněk Bělohlávek, pracovník Úřadu práce v Berouně. Ať již od jejich sousedů, od pracovníků úřadu práce nebo od zaměstnavatelů jsou na severokorejské pracovnice slyšet prý jen slova chvály. Žijí v České republice, ale přesto je téměř nepotkáte. Pokud máte štěstí, můžete je zahlédnout, jak organizovaně běží nebo jdou se svým dozorcem. Stejně jako jejich ukrajinské a moldavské kolegyně tráví osm a půl hodiny denně náročnou prací u šicího stroje, pak ale mají navíc přednášky o ráji, kterému říkají Severní Korea, a ve zbylém čase se dívají na stále stejné filmy o velkém vůdci Kim Čong-ilovi. Na nákupech je neuvidíte, jejich plat se jim totiž do rukou nedostane.

Tři sta dvacet Severokorejců žije tisíce kilometrů od domova v České republice. O právech, svobodách a ekonomických možnostech jejích obyvatel by si v Severní Koreji mohli jen nechat zdát. Mohou ale při svém tří až pětiletém pracovním pobytu zjistit, co je v této zemí běžné a co ne? Jedná se především o ženy, šičky, které splní veškeré oficiální podmínky, dostanou pracovní povolení a pak tu za minimální mzdu pracují. Lze něco namítat? Na první pohled ne, žádným snadno dokazatelným způsobem zákon neporušují. Ženy podávají perfektní pracovní výkon a o jejich organizovanosti bychom si mohli nechat zdát. Víme ale, jak ve skutečnosti žijí?

Nelze a není kam jít
S kolegyní píšící článek pro Los Angeles Times se rozhodujeme za nimi vypravit, záhy ovšem zjistíme, že setkání s nimi je téměř nemožné. Většinu času jsou dívky pod zámkem, na procházky chodí většinou s dozorcem nebo se hlídají navzájem. Až v opuštěné budově školy v Železné, kde skupinka Severokorejek šije uniformy, máme větší štěstí. Překvapivě jsme vpuštěny dovnitř a na chodbě čekáme na majitele Jiřího Balabána. Blíží se k nám skupinka pěti korejských dívek, které zastavujeme. Kolegyně Barbara Demick mluvící korejsky se snaží dívky rozpovídat a říká jim, že byla před měsícem v hlavním městě Severní Koreji Pchjongjangu. Na oslavách připomínajících naše spartakiády viděla zdálky i samotného Kim Čong-ila. Výraz dívek se mění, ty mladší z nich dokonce tleskají a nastává vodopád otázek. Jen pomalu se nám daří přecházet na jiné téma. Několik z nich pochytilo pár českých slov od svých ukrajinských spolupracovnic a tak se ptám, jestli se jim tu líbí. Dívka v růžovém tričku zavrtí hlavou a řekne: „Ne“. „Proč ne?“, ptám se. „Chtěla bych být doma, není to tady…“ a v tu chvíli společně s ostatními úprkem mizí. Zpoza rohu se vynořila žena o několik let starší s velitelským pohledem ve tváři. V tichosti kolem nás přejde a zavře dveře, za kterými se rozhostí výmluvné ticho. Většinou osmnáctiletá až dvaadvacetiletá severokorejská děvčata, která jsou zaměstnána v Česku, pocházejí z lepších prorežimních rodin Severní Koreji. Země, kde je i pro takové rodiny mísa bílé rýže luxus. Podmínky a práci, které bychom zde považovali za trest, mohou být pro tyto rodiny odměnou. Ovšem co si o tom všem myslí sama děvčata, je téměř nemožné zjistit, pokud se člověku nepodaří, tak jako nám, je alespoň na chviličku někde nečekaně zastihnout. Ve většině míst jsou Korejky ubytovány za zamčenými dveřmi, kam se není možné dostat. I dodavatelé potravin musí nechávat zboží před zavřenými dveřmi. Dovnitř mohou jen dívky. Do práce chodí ve dvojstupech a jiných příležitostí, kam jít, je minimálně. Přestože by byl útěk teoreticky možný, zdá se, že si s tím jejich dozorci příliš velkou hlavu nedělají. V Žebráku už zjistili, že jim dívky neutečou a ani se s nikým bavit nebudou. Mohou proto tu a tam zajít do místní samoobsluhy nebo na krátký pěší výlet ve skupině po okolí. Ostatně kam by tato děvčata šla? Některé znají česky pouze pozdrav a jen málo z nich je schopno sestavit několik jednoduchých vět. A i kdyby se jim nějakou náhodou podařilo úspěšně utéct a najít si práci, jejich rodiny by v Koreji čekal tvrdý osud. Dnešní severokorejský režim neposílá rodinné příslušníky takových zběhů do koncentračních táborů tak často, jako to dělal dříve. V současné době mu již stačí dopravit oběti do oblasti, ve které není šance na přežití. Obětem se většinou podaří přežít jen několik týdnů až měsíců.

Vše je přeci v pořádku
Po kauze, kterou před dvěma lety rozpoutal Respekt se situace v Česku mírně změnila. Proběhly opakované kontroly firem zaměstnávající severokorejské pracovnice. Téměř žádné přestupky však shledány nebyly. Tyto firmy pečlivě dodržují právní předpisy. Výstupem kontrol prováděných například úřadem práce v Berouně bylo upozornění na navýšení platu o několik set korun, aby odpovídal minimální mzdě, a odejmutí pracovního povolení dozorci, který očividně dělal jinou něž deklarovanou práci. Hlavním přínosem byla alespoň krátkodobá debata o tomto novodobém otroctví. Čeští politici vyjádřili vesměs politování, ale protože je vše v mezích zákona, neshledali důvod cokoli měnit. Cyril Svoboda se dokonce vyjádřil (Respekt 16/04) následovně: „Osobně si myslím, že ty ženy se tady můžou nakazit demokratickými poměry a pak je budou uplatňovat po svém návratu v KLDR“. Jakým způsobem by však mohly být infikovány demokratickými poměry za zavřenými dveřmi, se již nezmínil. Jediným politikem, který vyjádřil jasný a otevřený nesouhlas s otrockou praxí severokorejských občanů v ČR, byl a je Václav Havel. „Mělo by být vyloučeno, aby si Severokorejci u nás tímto způsobem vydělávali peníze ve prospěch režimu ve své zemi“, vyjádřil svůj názor před dvěma lety a potvrzuje ho i dnes.

Morální nebo jen legální?
Nejvíce Severokorejek pracuje ve Středočeském kraji, ale i v Náchodě je jich několik desítek. Přijíždím do Sněžky Náchod, kde šijí kabelky a tašky. „Víte máme tu Ukrajinky, Moldavanky, Vietnamky a další, ale Korejky, ty jsou jiné“ říká vrátný Antonín Janíček. „Ostatní se chodí pobavit nebo někam do kina, ale Korejky nejdou nikam,“ rozpačitě dodává. Marně si pokouším dát schůzku se severokorejským dozorcem. Jeho odpověď do telefonu je jednoznačná: „Ne, to proč tu dívky jsou, co dělají a jak se jim vede není nikoho věc“. Tak odpovídá člověk, který dívkám organizuje veškerý život od nákupu po dovezení do práce a z práce na věčně zamčenou ubytovnu, kam se není možné dostat. Je to on, kdo zajišťuje i jejich veškerou komunikaci se světem a v ojedinělých případech, kdy je třeba tlumočit, i překládá. Pokud nechce on, nemohou dívky nic. A tak dívky dál doplácejí na pouhé dodržování litery zákona, jež náš stát umožňuje.

Hlavním důvodem k vykořisťování těchto šiček jsou samozřejmě peníze. Severní Korea praktikuje splácení svého dluhu lidskou prací a tak na východě Ruska do úmoru dře zhruba deset tisíc Severokorejců, jejichž postavení se rovná postavení otroků. České republice ale Severní Korea tímto způsobem žádný dluh nesplácí. Peníze šiček plynou někam jinam. Jejich vlast je země, která většinou svým ambasádám poskytuje buď žádné nebo naprosto minimální finanční krytí výdajů. Bývá na zaměstnancích jakým způsobem chybějící potřeby pokryjí. Stejně tak se odhaduje, že většina (experti odhadují až 90 %) peněz na podporu současného nejkrutějšího režimu světa putuje z pašování drog, pokoutného prodeje zbraní a podobných praktik. Není proto překvapivé, že například šičky v Kreatě v Žebráku posílají veškeré peníze na účet svého dozorce. Pokud ze svých peněz něco vidí, tak jen minimální kapesné na nákup něčeho sladkého. Do jiného obchodu než do místních potravin v Žebráku ani širokém okolí nezavítají, co by v něm totiž dělaly.

Tvrdí se, že vše je legální. Je to však politicky přijatelné? Severokorejské dívky v Čechách se mají z ekonomického pohledu stále mnohem lépe než jejich vrstevnice v Koreji. Ale je možné přitakat názoru našich politiků, že se dívky učí demokracii? Spíše se učí kapitalismu. Zaměstnavatelé rozhodně nemají zájem přijít o dobrou a výjimečně levnou pracovní sílu, která nemluví, pracuje a nebude se organizovat v odborech. Jiří Balabán, majitel výrobny v Železné a zaměstnavatel zhruba patnácti severokorejských dívek, říká: „To není moje věc, co dělají děvčata ve volném čase. Mě zajímá jak pracují“. S žádostí o prošetření jsem se obrátila na zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska. Na odpověď nebo jakoukoli reakci však již dva měsíce čekám. Efektivnější byla zatím hrozba odběratelů zboží v západní Evropě obávajících se reakce zákazníků nehodlajících podporovat novodobé otroctví ani severokorejského diktátora Kim Čong-ila. Například obuvnická firma SAM přestala Severokorejky po zveřejnění informace, že pro ní pracují, zaměstnávat. Stačil dotaz jednoho odběratele.

Tento článek vyšel v tištěné podobě v kulturním týdeníku A2 č. 10/2006.


Ke stažení
Marie Jelínková
Marie Jelínková, Ph.D. vystudovala sociologii na FSV UK. Ve své diplomové práci se zabývala porovnáním české a australské integrační politiky. V současnosti pokračuje v doktorandském studiu veřejné a sociální politiky, ve kterém se zaměřuje na zkoumání kvality života přistěhovalců v ČR. Také se zabývá problematikou sociální exkluze a inkluze, o které vede kurz.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect