Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Recenze tematického čísla 16 (2), 2014 odborného časopisu Lidé města

Recenze tematického čísla 16 (2), 2014 odborného časopisu Lidé města

9. 3. 15
Zdroj: migraceonline.cz
Pokud se chcete dozvědět více o tom, jakým způsobem využívají zprostředkovatelské pracovní agentury migranty v Čechách, jak zneužívají evropští populisté demografické statistiky za účelem vytvoření xenofobního napětí v holandské společnosti, nebo třeba proč stále více uprchlíků přichází zbytečně o život během své zoufalé cesty ze severní Afriky do EU, nebo co znamená koncept „domova“ nebo „tradice“ pro indické studenty v Austrálii, pak nepropásněte příležitost přečíst si 16. vydání časopisu Lidé města.

Mezinárodní verze (v angličtině) nejnovějšího čísla odborného časopisu Lidé města představuje výběr příspěvků z konference Beyond Borders: Migration and (In)Equality in Central Europe in Comparison [Za hranicemi: migrace a (ne)rovnost ve střední Evropě ve srovnávací perspektivě] organizované Multikulturním centrem Praha. Tato konference, která se uskutečnila od 23. do 24. ledna 2014 v Jinonicích na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, představuje vrchol mezinárodního projektu Migration to the Centre [Migrace do centra]. Hlavním cílem projektu bylo analyzovat, jakým způsobem Acquis communautaire, tedy souhrn právních norem a nařízení zavazující všechny státy Evropské unie, ovlivňuje nejenom migrační a integrační politiky, ale zároveň každodenní život migrantů ve střední Evropě (zvláště v České republice, Polsku, Maďarsku, Slovensku a Chorvatsku) a – jak název konference napovídá – za jejími hranicemi. Pokud jde o konkrétní cíle, projekt byl navrhnut za účelem vytvoření dynamické sítě různorodých organizací, partnerů a subjektů, které se soustředí na téma migrace a integrace. Zároveň se snažil přitáhnout pozornost expertů, politických představitelů, zákonodárců i široké veřejnosti ke specifickým otázkám, kterým čelí jednotlivé země v rámci procesu implementace migrační legislativy. Přestože zmiňovaný projekt pokrýval především tři témata – práce a pracovní povolení, sloučení rodiny, studium a vzdělávání migrantů v EU – prezentované příspěvky pokrývají mnohem širší škálu témat, jako např. přístup migrantů k veřejnému zdravotnictví, zranitelná pozice pečovatelek v českých domácnostech, nárůst pravicového nacionalismu v EU a překračování hranice mezi severní Afrikou a jižní Evropou. Poslání, výsledky a cíle daného projektu a konference shrnuje článek Daniely Pěničkové Beyond Borders [Za hranicemi] (str. 273-285), a to včetně syntézy všech otištěných příspěvků. Následuje krátká rekapitulace:

Etnografie Petry Ezzeddine Who Cares? (Ageing, Care, and Migration) [Kdo se stará? (Stárnutí, péče a migrace)] a článek Rutvicy Andrijasevic a Devi Sacchetta Migrant Labor and Temporary Work Agencies: The Case of Foxconn in the Czech Republic [Migrantská práce a agentury pro dočasné zaměstnávání: případ Foxconnu v České republice] představují důležité příspěvky do probíhající diskuze na téma pracovní migrace. Petra Ezzeddine ve svém článku předkládá výsledky pilotního etnografického výzkumu, který analyzuje tzv. komodifikaci péče o seniory v České republice. Jak její výzkum dokládá, mnoho lidí řeší dilema, jakým způsobem skloubit péči o rodiče, plnění závazků ke svým dětem, budování kariéry a další výzvy, které před ně jejich osobní život klade. Téma „rodinného pečovatele“ je stále do značné míry přehlíženo českými zákonodárci a státní pečovatelská centra nemají příliš dobrou kvalitu. Najmout si profesionála, který by se staral o seniora v jeho přirozeném prostředí, se tedy stává stále populárnější volbou. Ezzeddine zdůrazňuje, že současná sociální organizace péče je úzce spojena se strukturami globální ekonomie, migračními trendy a sociálními nerovnostmi. Z toho důvodu soustředí pozornost na zranitelný charakter domácí péče, kterou v České republice vykonávají především ukrajinské migrantky (nikoliv však exkluzivně, jsou zde také například filipínské pečovatelky atd.). Migrantky často opouštějí své vlastní děti a rodiny, protože vnímají práci v zahraničí jako jedinou možnost, jak podporovat své nejbližší. Nicméně být migrantkou a pracovat jako pečovatelka v České republice není procházka růžovým sadem. Proměnlivost a nestálost takové práce v kombinaci s nejasně vymezenými hranicemi mezi prací a soukromím (v případě tzv. in-home péče, kdy pečovatelka v místě poskytování péče i bydlí) může vést k nedodržování předem stanovených pracovních hodin a dalším nepříjemnostem. Vzhledem k tomu, že pobytové oprávnění je vázáno na platné povolení k zaměstnání, migrantky často zůstávají v takových pracovních podmínkách, které jsou kruté, neetické, nebo přímo v rozporu s pracovním právem. Ezzeddine svůj článek uzavírá apelem, který shrnuje výsledky jejího bádání týkající se nelehké situace migrantek pracujících v pečujícím odvětví: „Je důležité, aby migrantky-pečovatelky obdržely všechna sociální práva, zvláště důstojný pobytový status, ověření kvalifikace a, pokud je to potřeba, asistenci při procesu sloučení jejich transnacionálních rodin“ (str. 235).

Rutvica Andrijasevic a Devi Sacchetto se také soustředí na zkušenosti pracujících migrantů, jejichž životy jsou – v tomto případě – ovlivňovány a de facto determinovány agenturami na dočasné zaměstnávání. Autoři analyzují roli, kterou agentury hrají v profesním i osobním životě migrantů pracujících v továrnách Foxconnu v Pardubicích, Kutné Hoře a Praze. Agenturní pracovníci představují mezi 40 % a 60 % celkové pracovní síly společnosti, vydělávají méně než kmenoví zaměstnanci a pracují na extrémně nepravidelné směny. Žijí na ubytovnách s omezenými návštěvami (např. zde nejsou povoleny děti), nedostatkem soukromí a je snadné je propustit, aniž by se mohli odvolat v případech, jako je např. neschopnost vykonávat práci z důvodu nemoci. Když dodávky od zákazníků továrny poklesnou, agentura (která je technicky vzato jejich „zaměstnavatel“) migranty transportuje zpět do jejich země původu. Anebo – jak to nazývají v závěrečné části této značně znepokojující sondy do života pracovních migrantů samotní autoři – nechají je jednoduše „zmizet“. Oba výše zmíněné články nám dávají nahlédnout do nejistých osudů migrantů v České republice, jejich každodenních obav a zápasů.

Problematika zdravotní péče, z pohledu lékaře i pacienta, představuje další téma, kterému se věnují následující dva příspěvky. Ve svém příspěvku Polish Medical Migrants in the United Kingdom: The Complicated Nature of their Belonging to a New Society [Polští zdravotní migranti ve Spojeném království: komplikovaná povaha sounáležitosti k nové společnosti] mapuje Ewa Ślȩzak sociální a psychologické efekty doprovázející proces migrace polského zdravotnického personálu do Spojeného království. Skrze sérii rozhovorů zkoumá koncept „sounáležitosti“ a zároveň předkládá hypotézu, že polští doktoři a sestry (případně další členové zdravotnického personálu) žijí a pracují tzv. „něco mezi“. To znamená, že si na jednu stranu užívají vysokého sociálního statusu pramenícího z kvalifikované lékařské profese, ale nedaří se jim plně integrovat do přijímací společnosti. Mnoho respondentů uvedlo, že většinu jejich sociálních kontaktů tvoří pracovníci v nemocnici (tedy v místě výkonu práce) nebo ostatní polští migranti, také většinou zdravotníci. Kromě částečné izolace jsou zde ale i další úskalí. „Jednou za mnou přišla moje dcera a zeptala se mě: Tati, víš, že jsem Euro-sirotek?“ (str. 252) uvádí jeden z respondentů studie. Tím nevědomky nastoluje otázku o nových podobách transnacionální rodiny, které jsou typické pro současný globalizovaný svět. Skrze svůj výzkum Ślȩzak ukazuje, že migrační proces je (určitým způsobem) obtížný a náročný i pro kvalifikované odborníky. I když jsou tito lidé finančně zajištění, zažívají frustraci, která pramení z pocitu, že uvízli mezi dvěma světy, ale ve skutečnosti nepatří ani do jednoho z nich. Detailní vhled, který nám nabízí zmíněný příspěvek, je zajímavý zejména proto, že upozorňuje na efekty migrace, jež často zůstávají mimo záběr sociologických analýz a výzkumů.

Daniela Pěničková, která je také editorkou tohoto čísla časopisu Lidé města, přistupuje skrze svůj text Political Economy of Migrant Health Care in the Czech Republic [Politická ekonomie zdravotní péče migrantů v České republice] k tématu zdravotní péče z odlišného úhlu. V první části svého příspěvku prezentuje historický vývoj současného veřejného zdravotního systému v České republice. Jak zdůrazňuje, „celkový trend může být charakterizován zvyšujícím se tlakem směřujícím k transformaci zdraví na soukromě pořizovanou komoditu“ (str. 279). V České republice je taková komodifikace nejlépe viditelná na postoji státu k migrantům, kteří přicházejí ze zemí mimo EU. Pokud migrant z tzv. třetí země nedisponuje „zaměstnaneckým“ statusem, je povinen zakoupit si komerční pojištění, které je často mimo jeho finanční možnosti. Takové pojištění navíc pokrývá pouze základní ošetření a vylučuje hrazení zdravotních komplikací, které vyplývají z již dříve diagnostikovaných chronických nemocí. Mnoho migrantů si jednoduše nemůže dovolit platit dodatečné výlohy, a proto zůstávají „nedopojištění“, nebo jsou přímo – z pohledu komerční společnosti – nepojistitelní. Pěničková ilustruje tuto nevyhovující situaci skrze výpovědi, které sebrala v rámci výzkumu mezi rusko-jazyčnou komunitou žijící v Čechách. Daná etnografická sonda se soustředí na jedno z nejcitlivějších témat týkajících se oblasti komerčního zdravotního pojištění, konkrétně na zkušenosti migrantských matek, které jsou často vystaveny neetickému zacházení, jako např. když si mnozí gynekologové říkají svým klientkách-cizinkám o „speciální“ platby v hotovosti. Zároveň jsou zatíženy drahým komerčním pojištěním, které platí za své děti. Ty nejděsivější příběhy zahrnují předčasně narozené děti a komerční společnosti odmítající tyto děti pojistit, což vrhá migrantské rodiny (ale také nemocnice) do nezanedbatelných dluhů.

Následující dva články přistupují k tématu migrace z obecnější perspektivy. Soustředí se na to, jakým způsobem nově definované symbolické kategorie a fyzické hranice vymezují jak imaginární, tak reálné demarkační linie mezi námi a těmi „druhými“. Jeroen Doomernik diskutuje ve svém příspěvku Beyond Dutch Borders: A Nation in Times of Europeanization [Za holandské hranice: národ v čase europeizace] politické důsledky národního kategorizačního systému. Konkrétně hovoří o příkladu holandských populačních statistik a reprezentaci osob via specifické kategorie „allochtoon“, která referuje k lidem cizího původu. Jak Doomernik vysvětluje, „allochtonen“ (plurál od allochtoon) jsou v současné době definování jako „ti rezidenti, kteří se buď narodili v zahraničí a mají alespoň jednoho rodiče, jenž se také narodil v cizině, anebo se narodili v Nizozemí, ale mají alespoň jednoho rodiče narozeného v cizině“ (str. 263). Logicky se pak velikost populace, která je vnímána jako „allochtonská“, zvětšuje, protože zahrnuje i druhou generaci migrantů nehledě na fakt, že mnoho z nich už vlastní holandské občanství. Takže zatímco reálný rozdíl mezi „autochtonen“ (lidmi ne-cizineckého původu) a „allochtonen“ (lidmi cizineckého původu) se snižuje, symbolický a rétorický význam této distinkce se zvyšuje. Důvodem tohoto trendu je skutečnost, že statistiky týkající se počtů „allochtonen“ (jejichž základ byl položen v roce 1989 se záměrem sledovat „snadnost integrace“ cizinců do většinové společnosti včetně získání holandského občanství) jsou zneužívány populistickými politiky, kteří následně mluví o „narůstajícím problému“. Populisté ignorují reálné výsledky integrace a snaží se do této kategorie zahrnout dokonce třetí generaci potomků původních migrantů. Doomernikův článek je výborným příkladem toho, jak významnou roli hraje institucionální nastavení v procesu (domácího) „zcizování“, které následně zvyšuje propast mezi migrantskými komunitami a majoritou a celkové napětí ve společnosti. Taková analýza je zvláště významná ve světle aktuálně narůstající islamofobie ve většině evropských zemí. Ve svém článku autor uvádí, že rétorika populistických stran záměrně propojuje kategorii „allochtoon“ exkluzivně s lidmi přicházejícími z islámských zemí a zároveň „úzce pojímá islám jako předpokládanou hrozbu moderní společnosti s tím, že „allochtoon“ je považován za člověka náchylného ke zločinu, který se hlásí k odlišným – ne-holandským – normám a hodnotám“ (str. 265). Tyto předpoklady jsou v současné době znepokojivě přítomné nejenom v politickém a mediálním diskurzu, ale zabydlují se i v řadě dalších evropských společností.

Naléhavé téma sekuritizace[1] migrace v kontextu evropo-afrických hranic, diskutuje Lorenzo Gabrielli ve svém článku Securitization of Migration and Human Rights: Frictions at the Southern EU Borders and Beyond [Sekuritizace migrace a lidská práva: napětí na jižní hranici Evropské unie]. Autor se při zkoumání daného problému soustředí na dvě hlavní oblasti. V první řadě mluví o produkci a militarizaci nových sociálně tvořených „vnějších hranic“, které oddělují státy Evropské unie od občanů třetích zemí. Následně se zaměřuje na přesun kontroly migrace do tzv. tranzitních oblastí a zemí na africkém kontinentě. Následky sekuritizačních politik můžeme nalézt na dně Egejského moře a na dalších místech, kde leží těla mnoha migrantů, kteří se snažili dosáhnout tzv. země zaslíbené, tedy Evropy. Výsledkem těchto z hlediska EU ochranných opatření je narůstající tlak na ilegální přechod hranic a zároveň přesun migračních cest do oblastí s drsnějšími klimatickými podmínkami. V neposlední řadě je zde vzrůstající nemožnost podat žádost o azyl. Uprchlíci totiž mají problémy evropské půdy, kde by mohly technicky o ochranu požádat, vůbec dosáhnout.

Poslední dva konferenční příspěvky představují zbývající části této komplexní a sofistikované mozaiky, která nabízí jak teoretické, tak praktické přístupy k otázkám migrace. Nataša Hrnčářová mluví ve svém článku Violating the Right to Liberty and Security in the Assessment of Claims for Asylum [Porušování práva na svobodu a osobní bezpečnost při vyhodnocování žádostí o azyl] o nejvíce kontroverzních praktikách v současném procesu příjímání a posuzování žádostí o azyl. Autorka zdůrazňuje skutečnost, že členské státy Evropské unie jsou čím dál méně ochotné přiznat azyl těm, kteří přicházejí z tzv. třetích zemí (tedy států mimo EU). Hrnčářová uvádí konkrétní příklady žadatelů, kteří byli zadrženi a následně zbaveni základních lidských práv, jako je např. právo na svobodu a osobní bezpečnost, zatímco čekali na vyřízení své žádosti. Její článek představuje cenné svědectví, které vrhá světlo na zbytečně protahované věznění nedokumentovaných migrantů a žadatelů o azyl. Diskutované číslo časopisu Lidé města zakončuje text Haralda Scheua The Status of Citizens and Migrants in Light of the Non-Discrimination Principle [Status občanů a migrantů v kontextu principu nediskriminace]. Jak název napovídá, tato teoreticko-právnická analýza se soustředí na případ principu nediskriminace, který byl v roce 2009 schválen Ekonomickou a sociální radou OSN. Společně s principem rovnosti představují základní komponenty mezinárodních lidských práv, které se vztahují na všechny osoby, a to včetně uprchlíků, azylantů, migrantských pracovníků nebo obětí obchodu s lidmi. Situace je nicméně taková, že i přes platnost tohoto principu existuje řada příkladů poukazujících na upřednostňování unijních občanů, např. na trhu práce. Na konkrétních soudních sporech pak ilustruje dodržování a nedodržování principu, ať již na příkladech britského přistěhovalce ve Francii nebo marockých občanů v Belgii.

Celkově lze říci, že prezentované články, které byly součástí konference Za hranicemi: migrace a (ne)rovnost ve střední Evropě ve srovnávací perspektivě, tvoří ucelenou ale zároveň velmi rozmanitou kolekci příspěvků pokrývajících nejpalčivější migrační témata v centrální Evropě a širším regionu Evropské unie. I když se dané texty soustředily na hlavní aktéry, jakými jsou pracovní agentury, soukromí zaměstnavatelé (včetně rodin), státní politiky nebo legislativní rámce jednotlivých členských států, neztratily ze zřetele to, co je na migračních studiích nejdůležitější. Samotné migranty a jejich každodenní životní zápasy. Dané číslo je dále doplněno dvěma mimo-konferenčními příspěvky, které vnášejí do celého souboru trochu zeměpisné rozmanitosti, stále se ale soustředí na otázky migrace a minorit. Radek Nedvěd se ve svém článku On the Complexity of the Urbanization Process of the Bushmen: Case Study on the !Xun in the Grootfontein Area in Namibia [O komplexnosti urbanizačního procesu Křováků: případová studie !Xunů v oblasti Grootfonteinu v Namibii] soustředí na fenomén urbanizace Křováků (Sanů). V rámci svého výzkumu autor realizoval několik terénních šetření v Namibii, které mu měly pomoci rozklíčovat historické procesy a faktory ovlivňující mobilitu !Xunů směrem do a z městské oblasti Grootfontein. Text Markéty Slavkové nás zavádí mezi mladé transmigranty převážně indického původu, kteří migrují do Melbourne na studentská víza. Ve své etnografické sondě When I Say I’m from India, They Ask Me How to Get a Taxi: Imageries of Connectedness and Disconnectedness among Transmigrants in Melbourn, Australia [Když řeknu, že jsem s Indie, ptají se mě, jak sehnat taxík: Představy o sounáležitosti a odloučenosti mezi transmigranty v Melbourne, Austrálii] zkoumá jejich představy o životních strategiích a vyjednávání vlastní identity.

Celkově toto číslo Lidé města nabízí výbornou kombinaci odlišných metodologických přístupů, témat a pohledů, které předkládají čtenáři komplexní obraz našeho globalizovaného světa; světa, ve kterém je migrace vnímána jako nedílná součást našich každodenních životů, přesto však přináší každodenní utrpění i oběti na lidských životech. Co lze ovšem na tomto vydání ocenit nejvíce, je skutečnost, že se nejedná o pouhou teoretickou diskuzi nad tématy migrace a přístupy k jejich zkoumání. Jde o hlasitou a dnes více než kdy dříve potřebnou výzvu k prosazování lidské solidarity, která nezná hranic a jde, jak název konference napověděl „beyond borders“.


Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.

[1] Sekuritizací je zde myšlen pojem z mezinárodních vztahů (nikoliv z oblasti finančnictví), který popisuje proces, v rámci kterého státní aktéři redefinují určité téma jako záležitost bezpečnosti. Témata, která bývají „sekuritizovaná“, nemusí pro daný stát představovat reálnou hrozbu, ale jsou tak konstruována za účelem ospravedlnění navrhovaných politik.

Vanda Černohorská
Vanda Černohorská vystudovala Filosofii a Filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci, Genderová studia na Karlově univerzitě v Praze a Sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde pokračuje ve studiu v doktorském programu. V současné době působí v Integračním centru Praha (ICP) jako vedoucí pobočky na Praze 13. Předtím, než nastoupila do ICP, pracovala dva roky na Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect