Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Proč odmítla česká vláda ratifikovat Úmluvu o pracovnících v cizích domácnostech a jaké to má souvislosti?

Otevřená platforma. Texty nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Proč odmítla česká vláda ratifikovat Úmluvu o pracovnících v cizích domácnostech a jaké to má souvislosti?

Tento text reaguje na nedávné rozhodnutí české vlády nepřipojit se k ratifikaci Úmluvy Mezinárodní organizace práce o pracovnicích v cizích domácnostech. Kromě informací o samotné úmluvě a argumentech vlády tak komentář předkládá důvody, proč téma placené práce v domácnostech není marginálním na trhu práce v Česku. Vzhledem k současným společenským, demografickým i ekonomickým trendům lze navíc očekávat, že zaměstnávání chův a ošetřovatelek – ať již migrantek nebo Češek – bude i do budoucna narůstat.

Senátní Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku 8. srpna rozhodl, že Česká republika se nepřipojí k ratifikaci Úmluvy o pracovnících v cizí domácnosti (Convention concerning decent work for domestic workers; dále jen „Úmluva“), kterou na své výroční sté konferenci 11. června 2011 schválila Mezinárodní organizace práce (MOP). [1] Úmluva má pracovníkům v cizích domácnostech zajistit mimo jiné právo na důstojné pracovní podmínky nebo právo na soukromí a má také zajistit vymahatelnost a možnost kontroly těchto práv.

Odhady MOP založené na údajích ze 117 zemí světa odhadují počet zaměstnaných osob v cizích domácnostech na 53 milionů, ale vzhledem k tomu, že práce v domácnosti se velmi těžko registrují a často jsou vykonávány skrytě, skutečné číslo se může blížit až k 100 miliónům osob[2]. Mezi nejzranitelnější a zároveň nejpočetnější skupiny mezi takto zaměstnanými přitom patří migranti a ženy (těch je mezi pracovníky v domácnostech až 92%[3]).

Česká vláda doporučila Úmluvu neratifikovat ve svém usnesení z 9. května 2012[4] s odůvodněním, že „z hlediska vnitrostátní praxe České republiky otázka práce v cizí domácnosti není natolik významná, aby odůvodňovala potřebu změn v pracovněprávní legislativě nutných pro případ ratifikace Úmluvy“[5]. V předkládací důvodové zprávě se uvádí, že pracovnice v domácnostech jsou pouze marginální skupinou na trhu práce v ČR a že se toto téma týká spíše rozvojových zemí. Konkrétní statistiky MPSV udávají, že v roce 2011 bylo v této sféře zaměstnáno pouze 49 pracovníků (15 ze států EU a 34 pracovníků z ostatních států)[6].

Tyto statistiky ale nejsou úplné a neodpovídají zkušenostem z praxe. Podle současného výzkumu, který na Fakultě humanitních studií UK realizuje jedna z autorek[7], se ukazuje že, jenom Filipínek, kterým práci v českých domácnostech zprostředkovaly agentury, je tu minimálně padesát. Pracovní smlouvu ale mohou mít napsanou například na pozici učitelky či vychovatelky dětí, o které se v domácnostech starají. Toto potvrzuje i zkušenost českých neziskových organizací, které s migranty dlouhodobě pracují. Podle Magdy Faltové ze Sdružení pro migraci a integraci (SIMI) téměř každá cizinka prošla, především na začátku svého života v České republice, nějakou formou práce v cizí domácnosti. Práce v cizí domácnosti jsou navíc často vykonávány i českými občany. Skutečný počet pracovníků v domácnostech se zřejmě pohybuje v řádech desítek tisíc – a ohrožení této skupiny tak rozhodně nepředstavuje pouze „marginální problém“.

Aktuální pracovně právní úprava zaměstnání se vztahuje i na osoby, které práci vykonávají v domácnostech. Některá práva, která úmluva garantuje, tedy Česká republika splňuje. Naopak jiná, která souvisí se specifickými podmínkami tohoto druhu zaměstnání, nejsou brána v potaz. Z hlediska české legislativy nejsou ošetřeny zejména články 6, 9, 10 a 17 Úmluvy, které řeší otázku zajištění důstojných životních podmínek respektujících soukromí, problematiku pracovní doby a otázku výkonu inspekce práce a kontroly dodržování práv zaměstnance. Například otázka důstojných pracovních podmínek je v obecné rovině garantována všem zaměstnancům skrze platný právní řád ČR a otázka soukromí je ošetřena skrze Listinu základních práv a svobod. Není již ale vyřešeno, jak toto ošetřit v případě tzv. live-in formy domácí práce, kdy zaměstnanec přímo žije v rodině zaměstnavatele.

Významnou změnu v české legislativě by vyžadoval také článek 10 Úmluvy, podle něhož má být mimo jiné doba, kdy se pracovník vyskytuje v domácnosti zaměstnavatele a je v pohotovosti k pracovním úkonům, považována za odpracovanou a započítána do standardní pracovní doby, protože pracovník během této doby nemůže nakládat s časem dle svého uvážení. V současném znění ovšem zákoník práce tuto dobu klasifikuje pouze jako pracovní pohotovost a do standardní pracovní doby ji nezapočítává – v tomto bodě tedy opět není zohledněna specifická situace, kdy je místem výkonu práce domácnost zaměstnavatele (která může být zároveň i bydlištěm zaměstnance).

Konečně článek 17 se věnuje možná nejspornějšímu bodu a to je vymahatelnost práv, kontrola jejich dodržování a zavedení sankcí v případě jejich porušování. To je obzvlášť citlivá otázka vzhledem k specifikám tohoto zaměstnání: pracovištěm je totiž soukromá domácnost. Dle aktuálně platné legislativy má před inspekcí pracoviště a ochranou práv zaměstnance přednost nedotknutelnost obydlí – jakákoliv kontrola dodržování práv zaměstnance je tedy zvláště v případě live-in formy domácí práce v podstatě nemožná.

Úmluva vstupuje v platnost rok po ratifikaci dvěma státy. To se nedávno stalo, když úmluvu ratifikovaly Filipíny a Uruguay[8]. Česká vláda ve svém stanovisku z 9. května nevylučuje, že se bude možností ratifikace znovu zabývat, změní-li se nějak výrazně stav a počet pracovníků v domácnostech u nás. Akademici i pracovníci neziskových organizací ale upozorňují, že vláda vychází z neúplných údajů, jak bylo uvedeno výše; na zasedání senátního Výboru dne 8. srpna dokonce osobně vystoupila Magda Faltová ze SIMI a přednesla platné argumenty – rozhodnutí Senátu to však nezměnilo.

Lze přitom očekávat, že počty takto zaměstnaných žen se u nás budou zvyšovat - stejně jako se tomu tak děje v zemích západní Evropy. Zájem o placené hospodyně či chůvy souvisí s větším zapojením žen do pracovního trhu, zvýšenými časovými nároky práce i poklesem počtu nebo nedostatečně atraktivní nabídkou státních služeb (typu jesle, školky či domovy seniorů), což jsou trendy i české společnosti. Jak stárne naše populace, bude potřeba i ošetřovatelek, které by se o seniory staraly. Proto, spolu s dalšími odborníky z akademického i nevládního sektoru zapojenými také do projektu Rovné šance na prahu českých domácností[9], vnímáme odmítnutí ratifikace úmluvy jako velmi krátkozraké. Neřeší situaci osob, které jsou ve zranitelném postavení na trhu práce. Navíc v sektoru služeb, které jsou pro společnost důležité a jejichž význam se bude zvyšovat.



[1] Vedle Úmluvy sepsala Mezinárodní organizace práce i Doporučení, jak tuto úmluvu implementovat (Doporučení č.201)

[3] Toto číslo uvádí Manuela Tomei, ředitelka Programu zaměřeného na pracovní podmínky a zaměstnání v rámci Mezinárodní organizace práce. Viz The Domestic Workers Convention: Interview with ILO´s Manuela Tomei.

[5] Viz Stanovisko vlády k instrumentům přijatým na 100. Mezinárodní konferenci práce v roce 2011. Toto stanovisko, spolu s předkládací důvodovou zprávou tvoří přílohy celého sněmovního tisku č. 708.

[7] Jedná se o projekt Etnicita, gender a péče: komodifikace péče a analýza pracovních podmínek filipínských chův v ČR, financovaný Grantovou agenturou UK (číslo projektu 618912).

[8] Seznam ratifikací najdete na webových stránkách MOP.

[9] Od října 2012 najdete na webu www.pracovnicevdomacnosti.migrace.com více informací k tématu placené práce v domácnostech i k tomuto projektu financovanému ze zdrojů Evropského sociálního fondu (OPLZZ), který mapuje situaci migrantek v českých domácnostech a informuje o ní veřejnost i politiky.


Ke stažení
Pavla Redlová
Pavla Redlová [pavla.redlova(at)clovekvtisni.cz] vystudovala etnologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V současné době je koordinátorkou Programu migrace ve společnosti Člověk v tísni a zároveň realizuje doktorské studium a výzkum na FHS UK. Tento výzkum se zaměřuje na situaci filipínských chův pracujících v českých domácnostech a na roli zprostředkovatelských agentur. Marie Heřmanová
Mgr. Marie Heřmanová vystudovala sociální antropologii na Fakultě humanitních studií UK, kde momentálně dokončuje doktorandské studium. Zaměřuje na oblast migrace, médií a antropologie města. Pracovala jako mediální koordinátorka Programu migrace společnosti Člověk v tísni, v současné době působí v nadaci Open Society Fund Praha, kde má na starosti komunikační a koordinační aktivity v oblasti migrace a uprchlictví. Pravidelně spolupracuje s různými neziskovými organizacemi v oblasti migrace a mediální komunikace, píše do médií a působí jako tisková mluvčí českých dobrovolníků, kteří pomáhají uprchlíkům na Balkánské trase. Je členkou studia aplikovaného antropologického výzkumu Anthropictures.
V této sekci budeme rádi publikovat vaše texty týkající se aktuálního dění v oblasti migrace. Texty musí být ucelené a v rozsahu 1 až 3 normostrany. Texty v sekci „komentáře“ nejsou striktně žánrově vymezené, mohou být například reakcí na politické dění nebo popisem osobní zkušenosti. Publikované texty nemusí souhlasit s názory redakce. Pokud však vyjadřují rasistické či jinak diskriminační postoje nebo nesplňují základní předpoklady formální kvality, nebudou publikovány. Přečtěte si informace pro autory. Kontaktní adresa pro sekci komentářů je na migraceonline@mkc.cz.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect