Polské odborové svazy a zahraniční zaměstnanci: je potřeba spolupracovat
Polští odboráři již zaznamenali přítomnost významného počtu zahraničních pracovnic a pracovníků v zemi a jsou připraveni jim pomoci. Zůstává ale několik problémů: migranti potřebují častěji pouze právní konzultace než intervence odborů, většina z nich totiž pracuje v Polsku sezónně, a tak se mnohdy nedočkají důsledků odborové intervence.
V posledních letech zažívá polský trh práce nebývalý nárůst počtu zahraničních zaměstnanců. Nejrychleji na tuto změnu reagují poskytovatelé komerčních služeb: kromě pracovních inzerátů pro migrující pracovníky se můžete čím dál častěji setkat s reklamami nabízejícími bankovní, telekomunikační a zdravotnické služby v cizích jazycích. Státní správa dohání resty – v březnu 2018 představilo Ministerstvo pro investice a rozvoj nové priority v oblasti migrační politiky, v nichž zdůrazňuje význam dlouhodobé migrace, a to nejen ze sousedních zemí směrem na východ. Je tedy na místě se ptát, jak polské odborové organizace reagují na nárůst počtu migrantů. Chtějí bránit domorodé pracovníky za každou cenu, nebo se rozhodnou pro otevřenost a integraci?
Pokud v roce 2013 vydávaly polské úřady méně než 40 tisíc pracovních povolení a 232 tisíc deklarací o záměru svěřit práci cizincům (zjednodušená procedura dovolující zaměstnání nanejvýš do půl roku občanům Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, Moldavska a Ruska), pak v roce 2017 to bylo již 235 tisíc povolení a více než 1,8 milionu deklarací. Přestože tyto údaje přímo neodráží počet migrantů, ukazují však, jak důležité místo cizinci zaujali na pracovním trhu v Polsku. Převážná většina dokumentů byla vydána ukrajinským občanům. V současné době je historie pracovní migrace do Polska většinou historií Ukrajinců.
V Polsku je 16 % zaměstnanců členy odborů. Není to velký ukazatel ve srovnání s jinými západními zeměmi. Nicméně nelze opomenout vliv odborů na vztahy mezi státem, podnikateli a zaměstnanci. Cizinci mají stejné právo na členství a pomoc odborů jako domácí pracovníci. Proto největší z nich již připravil nabídku pro Ukrajince.
„Situace ukrajinských dělníků v Polsku se podobá situaci Poláků ve Velké Británii a Irsku od roku 2004,“ říká Piotr Ostrowski z OPZZ, největší polské odborové organizace, sdružující 86 národních federací a několik stovek individuálních odborů. „Po vstupu do EU se počet Poláků na ostrovech rapidně zvýšil a místní odbory se jim otevřely. GMB nebo UNISON vytvořily samostatné posty pro Poláky, kteří pracovali s nově příchozími. My v OPZZ jsme se rozhodli následovat jejich cestu,“ dodává Ostrowski.
V roce 2016 iniciovalo OPZZ založení odborové organizace Ukrajinců v Polsku. Jedná se o samostatnou právnickou osobu, i když má kancelář v sídle OPZZ ve Varšavě. Ukrajinci jsou navíc zastoupeni v členských strukturách odborů, byť Ostrowski nemohl přesně uvést jejich počet. „Stejně jako Poláci platí příspěvek 10 zlotých měsíčně (60 Kč) a na oplátku se mohou spoléhat na naši pomoc již od prvního měsíce. To nás odlišuje od západní Evropy, kde zaměstnanec zpravidla musí platit příspěvky po dobu alespoň půl roku, aby mohl počítat s pomocí svazu,“ říká Ostrowski.
V září roku 2017 přijala Rada OPZZ oficiální stanovisko k migrační politice. Zdůraznila v něm potřebu vyrovnání mezd pro polské a zahraniční zaměstnance se stejnou kvalifikací a také navrhla zavedení kolektivních pracovních smluv v odvětvích, kde jsou cizinci nejvíce zastoupeni. Kromě toho odbory zdůraznily, že migrační politika nemůže existovat bez integrační politiky zaměřené na zaměstnance i jejich rodinné příslušníky.
Důležitost spolupráce se zahraničními pracovníky vnímá také Iniciativa zaměstnanců (Inicjatywa Pracownicza) – samosprávná odborová organizace, která se vyhýbá klasické odborové byrokracii a je otevřenější vůči všem profesím s různými flexibilními typy smluv. Ignacy Jóźwiak z IP říká, že oslovování zahraničních pracovnic a pracovníků začalo před třemi lety. Ve svých aktivitách čerpají ze zkušeností z Itálie a Německa. „Migranti v Polsku pracují ve špatně odborově organizovaných sektorech – hotelnictví, pohostinství, práce v domácnosti a k tomu jsou často zaměstnáni mimo klasický pracovní poměr, takže jsou přirozeně naší cílovou skupinou. Prozatím jsme sice nevytvořili samostatnou komisi pro Ukrajince, ale přeložili jsme základní informační materiály, vyrobili jsme letáky s pracovněprávním minimem,“ vysvětluje Jóźwiak. Zmiňuje se také o čtyřech situacích, kdy se na ně s žádostí o pomoc obrátili pracovníci z Ukrajiny. „Byly to případy v Poznani, Gdaňsku a Bydhošti, týkající se jak nevyplacených mezd, tak i změn pracovních podmínek, které nebyly v souladu se smlouvou. Bohužel, pouze v jednom případě jsme byli úspěšní. V ostatních kauzách byla překážkou příliš krátká doba pobytu cizinců.“
Oba odboráři přiznávají, že v současné době je obtížné vytvořit klasickou odborovou organizaci pro Ukrajince právě kvůli vysoké fluktuaci pracovního trhu a omezené době pobytu, což ztěžuje možnosti intervence svazu. Jak ukazují průzkumy ukrajinské agentury Ranking, více než polovina Ukrajinců, kteří míří do Polska za prací, zůstane v zemi maximálně tři měsíce. Chtějí si vydělat co nejvíce v krátkém časovém úseku. Proto pokud za něco bojují, tak především za vyplacení peněz než za lepší pracovní podmínky nebo spravedlivé zacházení. Dokonce se stává, že jim vyprší vízum nebo pracovní povolení rychleji, než stihnou odbory účinně zareagovat proti porušování jejich práv.
Tuto diagnózu potvrzuje i Andrzej Mikołajewski z firmy Dobrá agentura (Dobra Agencja).
„Nabídka odborářů se zřídkakdy dostane k polským pracovníkům, o zahraničních ani nemluvě. Já sám, když jsem jel do Nizozemska nebo Norska na přivýdělek, jsem ani nepomyslel na to, že bych mohl hledat podporu v odborech.“
Druhou překážkou na cestě k vytvoření širší spolupráce mezi polskými svazy a ukrajinskými migranty je skutečnost, že Ukrajinci se na ně obrací primárně za účelem právního poradenství. Většina telefonátů od zahraničních zaměstnanců se týká legality pobytu a zaměstnání. Důvod je zřejmý: krajské úřady zrušily informační přepážky, nevládní organizace trpí nedostatkem financování a poplatek za služby soukromým právníkům přesahuje minimální mzdu.
Existuje ještě další důvod, proč jsou migrující pracovníci k odborům vlažní. Andrzej Korkuś, ředitel pracovní agentury EWL Group, se domnívá, že cíle cizinců se od cílů místních zaměstnanců často liší. „Cizinci většinou do Polska přicházejí krátkodobě a chtějí vydělat co nejvíce. Chcete-li vydělat co nejvíce, pracujete víc hodin, uzavíráte flexibilní smlouvy na základě občanského zákoníku. Zaměstnavatelé jsou také ochotni nabídnout zahraničním zaměstnancům vícehodinové směny.“
Podle Piotra Ostrowského pro intenzivní spolupráci bude ještě prostor: „Je normální, že si Ukrajinci pomalu zvykají na novou realitu. Mezi Poláky ve Velké Británii je zastoupení v odborech také nižší než v případě britských a irských pracovníků.“ Ignacy Jóźwiak však naznačuje, že překážkou jsou pracovní agentury. „Problém outsourcingu se týká i polských zaměstnanců, protože z dlouhodobého hlediska rozděluje pracovníky v jedné společnosti na lepší a horší. V případě konfliktu mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se často ukazuje, že pracovníci jsou zaměstnáni na stejných pozicích za různých podmínek.“
Andrzej Mikołajewski přímočaře říká, že mezi odbory a agenturami je zásadní konflikt hodnot a zájmů. „Zatímco svazy bojují za sociální jistoty, pro agentury je důležité finanční zabezpečení jejich klientů na úkor pracovníků. Agentury jsou v Polsku placeny zaměstnavateli, nikoli zaměstnanci, a proto se starají o zájmy té první skupiny. Šéfové firem jsou zaujatí proti odborům – kdyby se dozvěděli o rekrutování agenturních pracovníků do odborů, např. rozdáváním letáků před budovou společnosti, nejspíš by smlouvu s agenturou ukončili.“ Na druhou stranu Andrzej Korkuś dodává, že bez ohledu na rozdíly v zájmech existují oblasti, v nichž by mohly odbory a agentury spolupracovat, například vzdělávat zaměstnance o legalitě zaměstnání.
Zdá se, že většina práce je teprve před odboráři. Potřeba asistence vzroste, když bude v Polsku početnější ukrajinská diaspora a větší počet nesezónních zaměstnanců. Avšak model spolupráce s cizinci stojí zato vyřešit už dnes – rostoucí ekonomika potřebuje více pracovních rukou a pouhá migrace ze sousedních východních zemí nestačí. Čím dál víc o pobytové a pracovní povolení žádají občané Indie, Pákistánu a Nepálu. Když je dostupnost právní pomoci nízká a integrační politika státu pokulhává, jsou to právě odbory, které se mohou stát jednou z klíčových institucí pro integraci cizinců do společnosti.
Text vznikl v rámci projektů „Vymáhání pracovních práv u vysílaných pracovníků v EU (PROMO)“ a „Za lepší přeshraniční vymáhání pracovního práva (STRONGLAB)”.
Postoje vyjádřené v této publikaci jsou postoji autora a nemusí nutně odrážet oficiální stanovisko Evropské unie, Mezinárodního visegradského fondu a Ministerstva zahraničních věcí Nizozemského království.
Projekt PROMO je financován v rámci programu Evropské unie pro zaměstnanost a sociální inovace „EaSI“ (2014-2020).
STRONGLAB je financován Mezinárodním visegradským fondem a Ministerstvem zahraničních věcí Nizozemského království - www.visegradfund.org, www.minbuza.nl
