Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Odpovědnost vůči žadatelům o azyl

Odpovědnost vůči žadatelům o azyl

30. 6. 15
Zdroj: migraceonline.cz
Evropské státy by měly postupovat spravedlivěji při přijímání uprchlíků. Velký dluh má v tomto ohledu i Česko.

Převzato z webu A2larm.cz

uprchlici-833x540.jpg

Rakousko přišlo vloni s návrhem nového systému solidarity v rámci členských zemí Evropské unie. Iniciativa s prostým názvem Zachraňme životy reaguje na rostoucí počet lidí, kteří podnikají zoufalou cestu přes Středozemní moře a další vnější hranice Evropské unie, aby našli ochranu před násilím a válkou a mohli žádat o azyl. Je to další z pokusů nabídnout řešení evropským státům, které si v této oblasti stále vzájemně nedůvěřují a nejsou schopny koordinovaně reagovat na vrcholící humanitární krizi na evropských hranicích. Uprchlíků přichází do Evropské unie stále více, což je mimo jiné způsobeno válkou v Sýrii, nestabilitou v severní a střední Africe či Afghánistánu.

Podle Eurobarometru je nejpopulárnějším unijním projektem právě Schengenský prostor, tedy zrušení hraničních kontrol mezi členskými státy Unie. Jednotlivé evropské země by se tedy měly snažit tento prostor zachovat. Aby státy zabránily znovuzavedení kontrol na některých vnitřních hranicích, musí se pokusit vytvořit fungující systém ochrany vnějších hranic, ale také vnitřního přerozdělení uprchlíků a primárně žadatelů o azyl. Osmdesát procent všech žadatelů dnes přichází do šesti z osmadvaceti členských států – Německa, Švédska, Francie, Itálie, Velké Británie a Rakouska. Ačkoli tedy Unie stojí na principu solidarity a Lisabonská smlouva jej zakotvila i pro migrační a azylovou politiku (v článku 80 Smlouvy o fungování EU), sdílení odpovědnosti v této oblasti prakticky nefunguje.

V čem je problém?

Dnes je v platnosti takzvané Dublinské nařízení. Tvoří součást Společného Evropského azylového systému, jehož cílem je zajistit, aby lidé nežádali o azyl ve více členských zemích Unie. Tato legislativa stanovuje pravidla, podle kterých se určuje, který stát je za vyřízení žádosti o azyl odpovědný. Společný azylový systém se ovšem zakládá na předpokladu, že azylové podmínky jednotlivých zemí Unie jsou srovnatelné. A to bohužel neodpovídá praxi. Dublinské nařízení tak nutí žadatele o azyl zůstávat v zemích, kde nechtějí být, kde nedostanou dostatečnou ochranu, kde nikoho neznají nebo kde nemůžou najít práci, a nemohou se tedy stát soběstačnými a postarat se o své rodiny. Státy Evropské unie navíc přiznávají lidem status uprchlíka v různé míře. Například uprchlíci z Afghánistánu mají ve Švédsku devadesátiprocentní úspěšnost v získání azylu, naproti tomu v Maďarsku se jejich šance limitně blíží nule.

I Česko se na nějaké formě solidarity v oblasti azylu bude muset začít podílet. Evropská komise i členské země jako Rakousko, Německo či Itálie na to budou právem tlačit.

Naprosto nesrovnatelné jsou také podmínky azylových systémů – do některých zemí Soudní dvůr dublinské transfery dokonce zakázal. V roce 2011 též rozhodl Evropský soud pro lidská práva v konkrétním případu, že transfer afghánského uprchlíka z Belgie do Řecka znamenal porušení jeho lidských práv, a to kvůli otřesným podmínkám pro žadatele o azyl v Řecku. Řecko například není schopno uprchlíkům poskytnout důstojné ubytování či stravu a nechává je na ulici, což je v současné vyhrocené situaci v zemi obzvlášť nebezpečné.

Důvody, proč lidé nechtějí být v jednom členském státě a chtějí se dostat jinam, jsou různé. Mohou to být rodinná a společenská pouta, ekonomická situace země či sociální podmínky. Tento problém by však z velké části odpadl, pokud by žadatelé o azyl mohli pracovat. Dnes musí prvních devět měsíců jen čekat v azylovém zařízení či na ulici a legálně pracovat nesmí. Nařízení je tedy špatně nastaveno a také špatně aplikováno. Státy by měly dbát především na rodinné vazby žadatelů o azyl. Většinou se však zaměřují až na poslední kritérium nařízení, kterým je stát prvního vstupu žadatele do Evropské unie. Proti tomu se oprávněně ohrazují země na hranicích Unie. Znamenalo by to totiž, že budou dostávat disproporčně vysoký počet žádostí o azyl.

Alternativní návrhy

V úvodu zmíněný rakouský projekt Zachraňme životy navrhuje koordinovaný přístup k přesidlování, které by bylo pro všechny státy Unie povinné. Druhým pilířem návrhu jsou povinné kvóty s cílem zajistit spravedlivé rozdělení žadatelů o azyl. Systém kvót není nic nového, v posledních deseti letech přišly různé členské státy s návrhy, jak žadatele o azyl v Evropské unii spravedlivě přerozdělit. Systémy kvót se řídí počtem obyvatel členského státu, ekonomickou zdatností země, velikostí území, počtem uprchlíků již v zemi přebývajících a podobně.

Dalším navrhovaným řešením je takzvaná finanční solidarita. Tedy návrh, že bychom v rámci Unie nepřesouvali lidi, kteří mají každý své osobní důvody, proč chtějí žádat o azyl v tom či onom členském státě, ale finanční prostředky. Země přijímající méně žadatelů na počet obyvatel by musely více zatížené členské státy finančně kompenzovat. Na to by doplatila například Česká republika, která tradičně přijímá jen velmi nepatrný zlomek žadatelů o azyl. Nevládní organizace volají již léta po řešení, které by především respektovalo přání a vůli žadatelů o azyl, takzvané řešení „volného výběru“. Potom by žádost o azyl byla posouzena tam, kde byla podána.

Všechny tyto návrhy jsou však stále založeny na falešném předpokladu, že členské státy mají srovnatelné azylové systémy, včetně podmínek přijetí a pravděpodobnosti, že člověk status uprchlíka opravdu získá.

Kudy dál?

Tato situace je přímým důsledkem toho, že se Evropská unie v posledních dvaceti letech postupně uzavřela. Lidé nemají téměř žádnou možnost přijít legálně, a musí tak podstupovat drahé a nebezpečné cesty s převaděči. Pokud bychom otevřeli více legálních kanálů pro uprchlíky, mohli bychom lépe regulovat, kdo přijde do které země, a nedocházelo by k tak nerovnému rozdělení žadatelů o azyl. Takovou legální cestou může být nabídka více míst k přesídlení vysoce zranitelných uprchlíků. Můžeme též umožnit uprchlíkům snadnější a bezpečnější cestu do Evropské unie tím, že zjednodušíme vízové podmínky a odstraníme administrativní překážky.

Žadatelé o azyl by v zemích Evropské unie měli mít také možnost pracovat. Mobilita lidí v Schengenském prostoru je sice největším výdobytkem Unie, ale i zde platí, že někteří jsou si rovnější. Nejen žadatelé o azyl, ale ani uznaní uprchlíci totiž nemají možnost se mezi členskými státy volně pohybovat, usazovat se či hledat si práci. Státy Unie by měly vzájemně uznávat rozhodnutí o azylu, což by také mohlo snížit přetlak žadatelů v některých státech oproti jiným.

Nový komisař pro migraci, Dimitris Avramopulos, na začátku svého mandátu v létě 2014 slíbil revizi Dublinského nařízení. Taková revize či zavedení systému kvót by sice byly rozhodně správným krokem ke spravedlivějšímu sdílení odpovědnosti jak vůči členským státům, tak vůči uprchlíkům samotným, samo o sobě to však nestačí. Pomoci by se měly snažit i ty členské státy, pro něž to není tak palčivý problém. Příkladem může být Česká republika. I Česko se na nějaké formě solidarity v oblasti azylu bude muset začít podílet. Evropská komise i členské země jako Rakousko, Německo či Itálie na to budou právem tlačit. Česko, stejně jako řada dalších zemí, má jak kapacitu, tak i morální a právní povinnost přijmout více lidí. Může například nabídnout mnohem více míst k přesídlení zranitelných uprchlíků. Doufejme tedy, že si ještě dokážeme vzpomenout na dobu, kdy jsme před režimem utíkali my a nikdo zvenčí nám naštěstí klacky pod nohy neházel.


Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.
Karolína Babická
Karolína Babická absolvovala doktorské studium na Právnické fakultě University Karlovy v Praze a je držitelkou Odysseus Network Certificate in EU Migration and Asylum Law. Věnuje se politické a advokační činnosti v oblasti migrace a azylu jako zaměstnanec jedné z celoevropských NNO sídlících v Bruselu.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect