Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Neudělení státního občanství dítěti: integrace a jednotné státní občanství v rodině

Neudělení státního občanství dítěti: integrace a jednotné státní občanství v rodině

18. 8. 17
Zdroj: migraceonline.cz

Článek popisuje problematiku nevyhovění žádosti o udělení státního občanství České republiky nezletilé osobě (dítěti) z důvodu že dítě není dle názoru Ministerstva vnitra ČR (dále jen „Ministerstvo“) integrováno do české společnosti, resp. není v zájmu dítěte, aby mu bylo občanství uděleno, aniž by jej nabyli i jeho rodiče.

Text upozorňuje, že samotné splnění podmínek nepostačuje pro vyhovění žádosti, neboť Ministerstvo zvažuje další hlediska. Proto jsou v textu dále analyzovány „předpoklady“ sociální a rodinné integrace dítěte do společnosti a jejich jednotlivá kritéria jako jsou studium a vazby dítěte na území. Současně Ministerstvo i nadále posuzuje závislost dítěte na rodičích v rámci tzv. zásady jednotného státního občanství v rodině, přičemž však dle názoru autora nedostatečně zohledňuje věk dítěte.   

Úvod

Podle § 18 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky[1] rodiče, popřípadě jeden z rodičů, mohou podat samostatnou žádost o udělení státního občanství České republiky pro dítě, přičemž dítětem se v souladu se zákonem rozumí fyzická osoba mladší 18 let, pokud nenabyla plné svéprávnosti (§ 2). Pravidelně se tak lze v praxi setkat s rodiči, kteří chtějí podat právě takovou žádost, tedy pouze pro své dítě, neboť sami žádat o české občanství nechtějí. Buď o něj nemají z nějakého důvodu zájem, častěji však proto, že nesplňují podmínky udělení občanství a vyhovění žádosti. Naprostá většina těchto rodičů si přitom vůbec nepřipouští, že by Ministerstvo mohlo i v případě žádosti pro jejich děti této žádosti nevyhovět. Možnost takového výsledku odmítají rodiče tím spíše, pokud se jejich dítě v České republice narodilo, případně zde prožilo téměř celý dosavadní život, a dlouhodobě zde studuje. Je však nutné zdůraznit, že i u dětí Ministerstvo zkoumá dle zákona o státním občanství nejen splnění samotných formálních podmínek pro udělení občanství, což většinou u dětí nečinní problém, resp. některé z nich se u většiny dětí vůbec neposuzují, ale i naplnění dalších předpokladů - jakýsi materiální korektiv zohledňující intenzitu integrace.[2] Jinými slovy splnění samotných zákonných podmínek ještě nemusí stačit k tomu, aby žádosti o české občanství bylo vyhověno. Důležitou roli totiž hraje správní uvážení Ministerstva stran integrace jednotlivce do české společnosti. 

Dle současné právní úpravy totiž zároveň platí, že podle § 13 odst. 1 zákona o státním občanství, lze státní občanství České republiky udělit, pokud je žadatel integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného, pracovního, nebo sociálního, a splňuje ostatní podmínky stanovené v § 14. Dané ustanovení představuje dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení obecný předpoklad vedle taxativně stanovených podmínek v § 14, přičemž k prokázání integrace má postačovat naplnění i pouze jedné z oblastí.

Zároveň je nutné doplnit, že tento „předpoklad“ integrace do české společnosti není při posuzování žádostí o udělení občanství ničím novým. V tomto ohledu Ministerstvo posuzovalo žádosti již v minulosti podle předchozího zákona, tj. před 1. 1. 2014, i bez výslovné opory v zákoně a tento přístup byl aprobován i soudy.[3] V politické rovině je aktuálně důležitost integrace ve vztahu k občanství deklarována v tzv. Auditu národní bezpečnosti, ve kterém se v souladu s rozhodovací praxí Ministerstva uvádí, že získání občanství je faktickým završením integračního procesu.[4] Nicméně, právě zde se představy Ministerstva a rodičů odlišují. Samotné narození na území, resp. doba pobytu dítěte, a docházka do školy ještě nemusí pro Ministerstvo znamenat kladné vyřízení žádosti. Jakou oblast integrace tedy bere Ministerstvo v potaz, a jak k ní přistupuje u dětí?

Integrace nezletilé osoby do české společnosti

Je zřejmé, že u dětí se Ministerstvo bude zabývat vzhledem k jejich věku a aktivitám především integrací sociální a rodinnou, které se věnuji později v textu. Co si tedy lze pod takovou sociální integrací představit? Důvodová zpráva k § 13 odst. 1 zákona o státním občanství ve vztahu k sociální integraci uvádí obecný výčet aktivit (například podíl na fungování společnosti, činnost v občanských sdruženích a míra zapojení do společenského života, přijetí kulturních tradic), které mohou mít vliv při prokázání plné integrace. Nevylučuje tedy ani jiné aktivity.

Nicméně pokud jde o sociální integraci dítěte, za hlavní a nejdůležitější aktivitu lze patrně považovat studium. Zde může na rodiče čekat nepříjemné překvapení. To z důvodu, že se Ministerstvo neváhá pustit i do hodnocení výsledků vzdělávání (studijní výsledky) dítěte a jeho školní docházky - zejména v případě povinné školní docházky. Například v jednom ze svých zamítavých rozhodnutí Ministerstvo uvedlo, že vzhledem k neuspokojivým studijním výsledkům a zanedbávání povinné školní docházky (dvojky z chování, neomluvené hodiny, propadnutí ze tří předmětů ve čtvrté třídě) má Ministerstvo důvodné pochybnosti o sociální integraci dítěte, která se za těchto okolností jeví jako zcela nedostatečná. Nutno k tomu doplnit, že v daném případě dítě pocházelo z vícejazyčné rodiny, přičemž ani jeden z rodičů nebyl českým občanem, a trpělo poruchou učení. Z tohoto důvodu mělo dítě skutečně na prvním stupni v základní škole horší studijní výsledky. Nicméně v době rozhodnutí Ministerstva již dítě studovalo na druhém stupni a v rámci individuálního vzdělávacího plánu, což mu ale bylo umožněno až poté, co přestoupilo do jiné základní školy.

V prvé řadě je nutné Ministerstvu přičíst k dobru, že se v rámci zákona o státním občanství začalo touto oblastí integrace dětí zabývat, neboť ještě nedávná judikatura (ke staré právní úpravě) byla skeptická, když Nejvyšší správní soud například konstatoval: „Samotná skutečnost, že se narodila na území České republiky, že plynně hovoří česky nebo že zde navštěvuje základní školu, je v tomto směru nedostatečná, neboť navštěvování školy a schopnost plynně hovořit česky vyplývá z plnění povinné školní docházky a z toho, že vyučovacím jazykem na školách je v České republice český jazyk… [v tomto případu mělo dítě v době rozhodování Ministerstva 8 let – pozn. autor.]“.[5]

Domnívám se však, že ze strany Ministerstva by na prvním místě neměly být posuzovány studijní výsledky dítěte. Právě s ohledem na skutečnost, že zrovna studijní výsledky mohou být ovlivněny řadou individuálních okolností dle konkrétního případu, pomineme-li navíc úplně problematiku posuzování jednotlivých klasifikačních stupňů – „známek“ dítěte Ministerstvem a následnou možnost přezkoumání takového rozhodnutí soudem. Co by tedy mělo být primárním kritériem, které reflektuje toto hledisko sociální integrace dítěte? Dle mého názoru zákon o státním občanství v této souvislosti neponechává Ministerstvu zcela neomezený prostor pro uvážení, když se podle důvodové zprávy k § 34 zákona o státním občanství vychází z předpokladu, že nemají být činěny rozdíly mezi osobami, které zde žijí od narození a těmi, kteří zde žijí od dětství, protože z hlediska jejich integrace do české společnosti je rozhodující absolvování alespoň poloviny povinné školní docházky v České republice (§ 36 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů) a následný pobyt na území České republiky do dosažení zletilosti.

Přestože se dané ustanovení týká způsobu nabývání občanství tzv. prohlášením (až od 18 let věku), a tomu odpovídají další podmínky pro jeho získání, domnívám se, že z hlediska posouzení integrace dětí do české společnosti s ohledem na jejich studium v České republice není žádný důvod činit rozdíl mezi způsoby nabývání občanství, pokud jde o tuto oblast integrace. To z důvodu, že úprava vzdělávání dětí – žáků se řídí stejnými právními předpisy a je vedena stejnými cíly bez ohledu na to, zda někdo podá za dítě do 18 let žádost o udělení občanství nebo osoba po dosažení 18 let již sama učiní prohlášení o jeho nabytí podle zákona o státním občanství. Obecně je vyučovacím jazykem český jazyk, cílem vzdělávání účinně komunikovat a spolupracovat, chránit vytvořené hodnoty a životní prostředí, atd. Jinými slovy vše nezbytné pro začlenění a úspěšné fungování jedince ve společnosti. Dítě by si tak studiem mělo osvojit nejen schopnost plynně hovořit českým jazykem ale i normy chování, hodnoty a zvyky.

Dle mého názoru by proto Ministerstvo mělo primárně posoudit, zda již dítě absolvovalo alespoň polovinu povinné školní docházky v České republiky, resp. tomu odpovídající počet školních roků, pokud dítě přicestovalo v pozdějším věku, začalo tedy docházet do základní školy až v rámci druhého stupně a již například pokračuje ve studiu na střední škole. Nicméně pokud budou Ministerstvem v individuálních případech zjištěny na základě získaných podkladů okolnosti, které naznačují závažné nedostatky ve studiu (například neplnění povinné školní docházky, chabé studijní výsledky spočívající lidově v tzv. „propadnutí“), nebrání to tomu, aby Ministerstvo v souladu se svou zákonnou povinností dále postupovalo tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tj. jak se to se studiem dítěte ve skutečnosti opravdu má. Studijní výsledky i neplnění školní docházky tak mohou sloužit až jako sekundární kritéria posuzování studia dítěte, se kterými se Ministerstvo bude muset vypořádat v rámci hodnocení. To z důvodu, že samotné absolvování povinné školní docházky, resp. tomu odpovídajících let u starších dětí, ještě nemusí nutně ve všech případech znamenat, že si dítě skutečně osvojilo jazyk, normy chování, hodnoty a zvyky, resp. cíle vzdělávání. Jinými slovy, že se skutečně integruje do české společnosti.  

Rodinné vazby a zásada jednotného státního občanství v rodině

Ve vztahu k rodinné integraci je nutné nejprve podotknout, že důvodová zpráva k § 13 odst. 1 zákona o státním občanství konkrétně zmiňuje intenzitu a počet rodinných a osobních vazeb žadatele na státní občany České republiky, resp. jiné osoby trvale žijící v České republice. Z uvedeného vyplývá, že nikoli pouze vazby na české občany, nýbrž i další osoby trvale zde pobývající by mělo Ministerstvo brát v úvahu. Ministerstvo přitom tyto vazby v rámci rozhodovací činnosti bezdůvodně zužuje pouze na české občany - neprokázání integrace z hlediska rodinného, pokud žadatel nemá vytvořeny žádné rodinné vazby na státní občany České republiky. Pokud si však v České republice nějaká blízká osoba vybuduje trvalé zázemí, přenese sem veškeré své aktivity a své vazby dále stvrdí mnohaletým pobytem na území, navíc při existenci pobytového oprávnění k trvalému pobytu, není důvodu tyto vazby opomíjet a nebrat je v úvahu, resp. neuvést, proč k nim nebylo přihlédnuto. 

Kromě toho je však dále potřeba upozornit, že v souvislosti s věkem dítěte, nejbližšími příbuznými a účelem pobytu Ministerstvo i nadále zohledňuje tzv. zásadu jednotného státního občanství v rodině (jednotné státní občanství rodičů a dětí) v případech, kdy potřebuje podpůrné argumenty pro nevyhovění žádosti. Ministerstvo tak v rozhodnutí konstatuje, že žadatel (dítě) je dosud zcela závislý na svých rodičích, kteří jsou cizími státními občany, a o udělení státního občanství České republiky nežádají, případně jim nebylo vyhověno.[6] Následně Ministerstvo dospěje k závěru, že v současné době není v zájmu dítěte, aby mu bylo občanství uděleno, aniž by toto nabyli i jeho rodiče jako jeho zákonní zástupci. V této souvislosti se Ministerstvo opět dovolává judikatury, která se týkala právní úpravy před 1. 1. 2014.[7]

Za korektní považuji uvést, že právní úprava státního občanství České republiky vycházela v době svého přijetí z principu jediného státního občanství a předcházení vzniku dvojího či vícerého státního občanství.[8] Tento princip byl však postupně prolamován. Současný zákon o státním občanství je založen na zásadě umožnění vícerého státního občanství, aniž by žadatel o udělení českého občanství musel dle českého práva před jeho nabytím pozbýt „pouto“ (občanství) k zemi původu, resp. tímto i k občanství svých zákonných zástupců (rodičů).

Ačkoli zásada jednotného státního občanství není v zákoně o státním občanství přímo uvedena, v důvodové zprávě k § 34 (tj. opět k nabývání státního občanství prohlášením) lze nalézt následující zmínku: „Tento způsob nabytí státního občanství České republiky nevylučuje možnost uvedených osob nabýt státní občanství České republiky udělením ještě před dosažením zletilosti. Na rozdíl od nabývání státního občanství České republiky udělením, kde je v případě nezletilé osoby třeba, aby žádost podali rodiče, a žádost se posuzuje i ve vztahu k rodinným vazbám nezletilé osoby, neboť je v jejím zájmu, aby měla stejné státní občanství jako její rodiče, v tomto případě se bude fyzická osoba moci po dosažení zletilosti zcela samostatně rozhodnout pro nabytí státního občanství České republiky, a to nezávisle na svých rodičích.“ Jakkoli tedy s ohledem na aktuální právní úpravu umožňující víceré občanství není ochrana rodinných vazeb dítěte narušena, Ministerstvo počítá s uplatňováním této zásady v případech, kdy se mu to bude hodit pro nevyhovění žádosti.

Nicméně ve vztahu k Ministerstvem namítané závislosti dětí je dle mého názoru potřeba zohledňovat posouzení věku dítěte a jeho možností. Mimo jiné i z důvodu, že nelze zásadu jednotného státního občanství v rodině absolutizovat, musí být zohledněny skutkové okolnosti případu.[9] Pokud již například dítě dosáhne věku 15 let, se kterým české právo obecně spojuje vznik určitých práv a povinností u jednotlivce, pak jej nelze odbýt větou o celkové závislosti. Ačkoliv v drtivé většině případů děti studují do 18 let a déle, od 15 let se již nejedná o dítě v právní rovině výlučně závislé na rodičích, nýbrž osobu, která může kvalifikovaně sdělit svůj názor, v určité míře se i sama zavazovat a nést odpovědnost, včetně odpovědnosti deliktní, především trestní. Věk kolem 15 let již není natolik nízký, aby bylo dítě zcela odkázáno na rodiče a nemohlo z pohledu práva projevit svůj kvalifikovaný názor, navazovat hlubší vztahy mimo rodinu, atd. Ostatně dle samotného zákona o státním občanství je k žádosti o udělení státního občanství České republiky dítěti staršímu 15 let třeba jeho souhlas (§ 18 odst. 5).

Závěr

S ohledem na vše výše uvedené se proto domnívám, že lze ze strany Ministerstva ve vztahu k integraci očekávat, že čím nižší věk dítěte, tím menší šance na vyhovění jeho žádosti o udělení občanství. Předvídatelnost výsledku řízení v individuálních případech je však z důvodu široce formulovaného předpokladu integrace a doposud nevyjasněných kritérií značně obtížná. Dle mého názoru to je ke škodě transparentnosti řízení, což byl ostatně problém již v minulosti. Nicméně v souladu s rozhodovací činností Ministerstva by jednak rodiče neměli spoléhat jen na to, že zde jejich dítě chodí školy. Měli by dbát, aby studium co nejvíce vypovídalo o integraci. Současně by Ministerstvo mělo „střízlivě“ přistupovat k zohledňování závislosti dětí, zejména pokud je již dítěti kolem 15 let věku.   

 

 

Judikatura:

- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č.j. 11 Ca 267/2009-42

- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č.j. 8 A 187/2014-43

- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, č.j. 3 A 112/2010-54

- rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č.j. 4 As 142/2013-29

- rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2013, č.j. 8 As 31/2012-76

- usnesení Ústavního soudu II. ÚS 624/06 ze dne 17. 5. 2007

 

Ostatní:

- Audit národní bezpečnosti, schválen usnesením vlády dne 14. prosince 2016, č. 1125

 

[1] Zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). Obdobná možnost platila i podle dřívější právní úpravy. Zákon o státním občanství od 1. 1. 2014 dále nově připouští i možnost nabýt občanství tzv. prohlášením osobám nejpozději do 3 let od dosažení věku 18 let, pokud splňují příslušné podmínky. Tímto způsobem nabývání občanství se příspěvek nezabývá.

[2] Srov. například usnesení Ústavního soudu II. ÚS 624/06 ze dne 17. 5. 2007, dle kterého: „Zákon o nabývání a pozbývání českého občanství nezakotvuje nárok na získání občanství při splnění zákonných podmínek, ale pouze možnost toto získat. Jde o formální podmínky, jejichž splnění teprve zakládá důvod pro věcné posouzení žádosti.

[3] Například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č.j. 11 Ca 267/2009-42, dle kterého jedním z kritérií úvahy je i míra integrace do české společnosti, neboť: „Trvalost a pevnost svazku, institutu státního občanství, jenž je trvalým a pevným svazkem fyzické osoby s Českou republikou je dána plnou integrací fyzické osoby projevující se v rodinných, pracovních, sociálních a dalších vazbách. Ministerstvo vnitra je proto nejen oprávněno, ale i povinno zkoumat okolnosti každého jednotlivého případu při respektování smyslu a účelu zákonů a mezí, které tyto zákony stanoví. Nemůže jít proto o pouhé mechanické posouzení splnění podmínek uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. V případě, že jsou podmínky uvedené v shora citovaném ustanovení splněny, správní orgán hodnotí další skutečnosti významné z hlediska žádosti a udělení státního občanství České republiky a právě v této další fázi nastupuje správní uvážení.“ Obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č.j. 8 A 187/2014-43, ve kterém soud zopakoval, že při rozhodování nelze vyjít toliko z mechanického posouzení splnění podmínek, neboť splnění těchto podmínek není jediným předpokladem, nýbrž musí být vzaty konkrétní okolnosti každého případu, jako například rodinný stav, pracovní a sociální vazby.

[4] Audit národní bezpečnosti byl schválen usnesením vlády dne 14. prosince 2016 č. 1125, dostupný z: http://www.mvcr.cz/cthh/clanek/audit-narodni-bezpecnosti.aspx

[5] Tak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č.j. 4 As 142/2013-29.

[6] Pokud jde o objasnění oné závislosti na rodičích, pro ilustraci lze odkázat na argumentaci Ministerstva v rámci jeho dřívější rozhodovací činnosti: „[Ž]adatel je dosud existenčně a finančně zcela závislý na svých rodičích, se kterými sdílí společnou domácnost a lze očekávat, že tato závislost bude trvat minimálně do doby, než žalobce ukončí své středoškolské studium.“ Tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č.j. 11 Ca 267/2009-42. Obdobně v jiném případu: „Podle žalovaného byl naopak vzat v úvahu věk žalobkyně a ve vazbě na tuto okolnost i rodinné poměry jejích rodičů, na nichž je jmenovaná při svém pobytu v České republice citově, výchovou a péčí zcela závislá... Nelze totiž odhlédnout od toho, že svá práva žalobkyně s ohledem na svůj věk, rozumovou vyspělost a rodinné vazby uplatňuje prostřednictvím rodičů – cizinců jako svých zákonných zástupců, neboť není schopna svá práva uplatnit samostatně a bez výhrad vlastním jednáním.“ Tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, č.j. 3 A 112/2010-54.

[7] Konkrétně se například jedná o výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č.j. 4 As 142/2013-29, ve kterém soud mimo jiné uvedl: „Za takové situace, kdy stěžovatelka vzhledem ke svému nízkému věku reálně teprve začíná navazovat hlubší vztahy k osobám stojícím mimo její rodinu a kdy její nejbližší rodinní příslušníci nezískali české občanství, nelze než souhlasit s žalovaným, že udělením českého státního občanství stěžovatelce by byl narušen princip jednoty státního občanství rodiny.“ Dítě mělo v době rozhodování Ministerstva 8 let.

[8] Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2013, č.j. 8 As 31/2012-76: „Účelem obecně uznávané zásady jednotného státního občanství rodičů a dětí [srov. čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, publ. pod č. 76/2004 Sb. m. s.; nebo § 3 písm. a), § 3a, § 4, § 6 odst. 2, § 9, § 11, odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o státním občanství] je ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Jakkoli nelze tuto zásadu absolutizovat a odhlížet od konkrétních skutečností posuzovaného případu...

Miroslav Kaštyl

Miroslav Kaštyl působil jako vedoucí právních služeb v organizaci Poradna pro integraci. V současné době pracuje ve státní správě.



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect