Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Nechtěl jsem bojovat na žádné straně

Nechtěl jsem bojovat na žádné straně

21. 12. 15
Zdroj: migraceonline.cz
„Do začátku konfliktu jsem náboženské rozdíly vůbec nevnímal. Náboženství byla soukromá věc“, říká o syrské společnosti student Khaled Al-Habib[1], který přišel před pár lety do Prahy z Damašku. Redakci Migraceonline.cz se mimo jiné svěřil, co ho dovedlo právě do České republiky, proč by raději šel někam jinam a proč zde nakonec stejně možná zůstane.

Christian_church,_Aleppo,_Syria_titulka.jpg

Kdy a proč jsi opustil Sýrii? Co byl v tvém případě konkrétně ten spouštěč?

Odešel jsem ze Sýrie před dvěma a půl lety, když jsem studoval práva na univerzitě v Damašku. Doba během studia byla dost stresující. Mezi studenty bylo hodně prorežimních udavačů, takže se sebe navzájem studenti báli. Už od roku 1963 platil v Sýrii výjimečný stav a jedna ze zákonných povinností byla ohlásit na policii jakoukoliv „konspiraci“. Tou přitom mohl být třeba jen nevinný vtip nebo nějaká poznámka na adresu režimu. Vždycky se u nás říkalo, že „i stěny mají uši“, takže o režimu jsme se báli mluvit i doma. Celý systém byl postaven na strachu. Zatýkání probíhalo často přímo ve škole a prováděli ho někdy i ostatní studenti – spolupracovníci syrských tajných služeb. Atmosféra mezi studenty se díky „arabskému jaru“ totiž dost zradikalizovala. Například v Aleppu byli studenti hodně aktivní v protiasadovských protestech. Asadovo letectvo pak zaútočilo bombardéry na univerzitu přímo během zkoušek. Spousta studentů v ní zahynulo. Věděl jsem, že další rok, až dokončím studia, budu muset narukovat do armády a to jsem rozhodně nechtěl. Usiloval jsem proto, abych si mohl co nejvíc prodloužit studium a uniknout armádě. Mým hlavním cílem bylo dostat se na studia do zahraničí. Snažil jsem se dostat do Spojených států, což se mi nepodařilo. Pak taky neúspěšně do programů pro zahraniční studenty v Německu a Norsku. Pak jsem usiloval o výměnu v rámci programu Erasmus. Univerzita v Damašku totiž měla smlouvu s evropskými univerzitami. Ale celá procedura byla tak komplikovaná a syrskou stranou prodlužovaná, že jsem začal hledat další možnosti. Chtěl jsem prostě požádat o vízum za účelem studia do nějaké evropské země. Ze všech zemí EU se mi v Damašku podařilo najít pouze ambasádu České republiky, která ještě nebyla zavřená. Na internetu jsem pak hledal nějakou vysokou školu v Praze, kde se studuje v angličtině, abych se na ní přihlásil. Na jednu z nich jsem pak byl přijat. Takovouhle náhodou jsem se tedy dostal do Čech.  

Jaký byl tvůj první dojem z České republiky?

Krátce po mém příjezdu jsem měl dost silný zážitek. Po týdnu v Čechách jsem totiž dostal zánět slepého střeva a skončil v Motole na operaci. Lidé tam byli vůči mně celkem milí, ale moc se mnou nekomunikovali. Do poslední chvíle jsem proto nevěděl, co se mnou bude. Po probuzení jsem si říkal, „snad mi tu nevzali ledvinu“, ale byl to naštěstí opravdu jen slepák.

Uvažuješ o tom, že bys zde zůstal dlouhodobě?

Spíše ne, cítím tu negativní atmosféru. Cítím, že tu nejsem vítán.

Projevuje se to nějak v tvém každodenním životě?

Pohybuji se většinou mezi Čechy v jedné neziskové organizaci, kde jsem na stáži. Dále mezi zahraničními studenty, se kterým se potkávám ve škole. A vůbec, většina mých přátel v Čechách jsou úžasní lidé, kteří ale sami vždy říkají, že „nejsou typičtí Češi”. Jinak mám ale pár velmi nepříjemných zkušeností s českými úřady. Nemyslím přitom jen úřady ministerstva vnitra pro cizince, tam jsem naopak narazil na několik velmi ochotných lidí. Ale například na pobočce České spořitelny, kde mám účet, jsem se setkal s dost nepříjemným přístupem. Chtěl jsem přitom jen vědět zůstatek na účtu. Paní za přepážkou mi odpovídala jen česky. Když se podívala na můj pas, slyšel jsem, jak se otočila na svou kolegyni a řekla s odporem něco jako „Damašek, Sýrie“ a pak ho přede mě hodila. Řekl jsem jí, že takhle by se neměla chovat ke svému klientovi a že chci mluvit s manažerem pobočky. Paní něco nahlas česky řekla, načež se na mě všichni z celé pobočky podívali a začali se smát. Najednou paní uměla krásně anglicky a řekla mi, že manažer má jednání. Já na to, že počkám. Ona, že prý má jednání celý den. Řekl jsem, že přijdu zítra, a odešel jsem. Druhý den už jsem nepřišel. Byl jsem z toho značně otráven. Silný dojem na mě udělal také zážitek, kdy jsem se 17. listopadu ocitl uprostřed protiuprchlické demonstrace. Účastnil jsem se nedalekého setkání opačného názoru, ale jeden můj známý, který zrovna točil dokument o téhle problematice, mě vzal mezi protimigrační demonstranty. Jeden z nich se na mě obořil, ať zmlknu, protože slyšel, že mluvím anglicky. Tak jsem radši ztichl. Překvapilo mě, že lidé měli na sobě podobizny prezidenta a křičeli „ať žije Zeman”. Podobnou glorifikaci vládce jsem zažil právě v Sýrii a myslel jsem, že se to kromě Blízkého východu nikde jinde neděje. Byl to dost nepříjemný zážitek. Špatnou zkušenost jsem měl taky během mé stáže v neziskovce, kdy jsem na ulici oslovoval lidi a sbíral podporu pro jeden náš projekt. Když jsem prozradil, odkud jsem, někteří lidé reagovali podrážděně a říkali, ať odtud zmizím. To jsou jen jedny z mnoha podobných situací, které jsem tu zažil.
Jinak ale mám výhodu, že nemám odlišnou barvu pleti. Na to také ostatně často míří první reakce, když někomu řeknu, že jsem Syřan. „Vždyť jsi bílý!” Říkám, že to vím, a pak musím vždy vysvětlovat, že Sýrie je velmi rozmanitá země. Že jsou u nás lidé zrzaví, bruneti, úplně tmaví i blonďáci. Například moje maminka i obě sestry jsou blondýnky, i když ne úplně tak, jako některé ženy tady v Čechách. Jen jeden z mých bratrů je tmavý.

To je tedy hlavní důvod proč tu nechceš zůstat?

Je tu taky problém s českým azylovým řízením. Slyšel jsem, že může trvat třeba i rok. Po celou dobu přitom člověk nesmí vůbec legálně pracovat, což by pro mě bylo dost obtížné.[2]
Hodně mě ale tíží, že se brzy budu muset rozhodnout, jak dál. Až dokončím školu, vyprší mi platnost studentského víza, a zdá se, že jediná možnost bude požádat o azyl.[3] Jelikož jsem ale byl zaregistrován v první zemi EU právě v České republice, budu muset podle Dublinských pravidel požádat o azyl právě zde. Již na české ambasádě mi totiž vzali otisky prstů. Zároveň si budu muset obnovit platnost mého syrského pasu. Obnovit ho přitom můžu jen v Damašku, kde mě samozřejmě „rádi uvidí“. Až mi tu skončí studium, budou mě evidovat jako někoho, kdo se vyhýbá vojenské službě. Hned na hranicích nebo při příletu mě tedy velmi pravděpodobně seberou a budu muset do Asadovy armády. Problém může být taky v tom, že Česká republika až na úplné výjimky syrským uprchlíkům azyl nedává. Snáz je možné získat dočasnou ochranu, ale ta má taky svá rizika. Česká republika totiž konflikt v Sýrii vidí trochu odlišně oproti například OSN. Je proto dost možné, že české Ministerstvo zahraničí prostě najednou prohlásí Sýrii za bezpečnou zemi, ochranu mi zruší a pošle mě zpět.
Mám taky pocit, že česká společnost není moc solidární. Nechci to zevšeobecňovat, ale syrská společnost má velmi silnou komunitní soudržnost. Kdyby se cokoliv komukoliv stalo, všichni mu rádi pomůžou. Zato tady v Praze jsem viděl, jak upadl člověk z invalidního vozíku a nikdo mu nepomohl, to by se v Sýrii stát nemohlo. 
Já jsem samozřejmě moc vděčný České republice za to, že mi poskytla útočiště, když jsem žádné neměl. Ale nerad bych žil v zemi, kde se stále cítím jako nechtěný host. Když jsem do Čech přijel, hned jsem se také přihlásil na kurzy češtiny, ale pak jsem si řekl, že to nemá cenu, když tu zůstat nechci. Teď už se česky neučím.

syria_dancing.jpg

Máš nějaké kontakty se syrskou diasporou v ČR?

Ano, docela časté. Žije tu hodně Čecho-syřanů ze smíšených manželství, řada z nich jsou moji dobří přátelé. Syrská komunita je tu ale rozdělena na proasadovskou a protiasadovskou část. Já se pochopitelně přátelím s tou druhou částí, ale ani tak nechodím na akce, které jsou vyloženě politické. Účastním se setkání, jakými je například předvánoční večírek.  

Jelikož zde nejsi v azylovém řízení, stát ti v obživě nijak nepomáhá. Z čeho žiješ?

Dostal jsem možnost přivýdělku na univerzitě, kde studuju. Pracuju jako správce počítačové učebny a taky pomáhám ve školní kantýně. Hodně mě ale finančně podporuje maminka a bratr.

Kde žijí tvoji příbuzní?

Někteří žijí stále v Sýrii, konkrétně v Damašku a Aleppu. Jinak jsou ale roztroušeni po celém světě. Maminka se sestrou teď například žijí ve Spojených státech. Otec zemřel, když jsem byl v osmé třídě na základní škole. Někteří mí příbuzní ale odešli dlouho před začátkem konfliktu. Moje teta žije již dvacet let v Dubaji, strýc už řadu let v Německu. Můj bratr pracuje jako člen Červeného kříže v Keni. Sestra už dlouho pracuje jako architektka v Libanonu…

Častou představou mnoha lidí v Evropě je, že Syřané by místo utíkání měli vzít zbraň a jít bojovat za osvobození své vlasti. Co na to říkáš?

Zaprvé mi přijde pokrytecké, že o nás všichni mluví, jak jsme násilničtí, a přitom by nás obratem sami hnali do války. Já osobně bych bojovat nešel na žádné straně, protože prostě nemám rád násilí. Jinak zpočátku určitě existovala možnost připojit se k takzvaným umírněným rebelům. Jako reálná opozice vůči režimu jsou ale pro Asada nepřítel číslo jedna a neustále proti nim útočí. Oni také často bojují na dvou frontách. S Asadem a s Islámským státém. Poslední rok se navíc musí bránit i před Frontou an-Nusrá. Teď právě na ně ještě k tomu útočí Rusové. Takže je otázka, zda z nich vůbec něco zbylo.

Častý stereotyp také poukazuje na to, že většina uprchlíků jsou mladí kluci v módních teplácích, teniskách a se smartphony. Že to tedy nejsou „praví“ uprchlíci a žádný soucit nezaslouží. Co si o tom myslíš?

Je potřeba si uvědomit, že už před válkou byla Sýrie populačně velmi mladá země. Věkový průměr byl velmi nízký, takže je pochopitelné, že i uprchlíci jsou mladí lidé. Navíc tu těžkou cestu přes moře a přes Balkán po souši by většina starších, ale také žen a dětí ani nezvládla. Za druhé, v žádných zákonech není, že azyl se musí dávat jen lidem s určitým sociálním postavením. Hodně uprchlíků mělo před válkou  dost peněz, pocházeli z dobře situovaných vrstev, ale přišli skoro o všechno. Co se týče chytrých telefonů, jsou naprosto zásadní pro navigaci uprchlíků během jejich cesty po moři i po souši.  

Jakou roli hraje náboženství v celém syrském konfliktu i v tvém životě konkrétně?

Já osobně pocházím ze sunitského prostředí, ale celá naše rodina je sekulární. Až na maminku, která je zbožná vždy jen na chvíli o ramadánu, ale pak už zase ne. Já jsem si ale náboženství a rozdíly mezi nimi v Sýrii nikdy neuvědomoval. Vůbec jsem to nevnímal. Například většina mých kolegů na univerzitě byli zřejmě křesťané, což jsem zaznamenal jen o ramadánu. Měl jsem také hodně přátel mezi Alavity, kteří už by se ale dnes po vypuknutí konfliktu ke mně asi nehlásili. Sýrie byla prostě striktně sekulární zemí a náboženství byla soukromá věc, na rozdíl třeba od Libanonu. Právo šaría u nás platilo jen ve vcelku nevýznamném rodinném právu a to jen pro muslimy, kdežto například pro křesťany už ne. Oblékat se mohla každá žena, jak chtěla.
Asadův režim se ale snaží celkově Sýrii zradikalizovat a prvek náboženských rozdílů v něm posílit. Je to jeho zatím dost úspěšná taktika, jak ukázat režim jeho Alavitů jako menší zlo oproti džihadismu Islámského státu. Přitom ale jeho režim po dlouhá léta podporovala také velká část sunitských muslimů, což bylo nutné, jinak by vůbec nepřežil. Takže tohle rozdělení společnosti do znesvářených nábožensko-etnických skupin je umělý Asadův projekt. Pro tuto image svého režimu jako menšího zla Asad nenápadně, ale cíleně propouštěl muslimské extremisty z vězení. Díky tomu tak de facto vytvořil Frontu an-Nusrá, jako druhou islamistickou skupinu operující vedle IS na území Sýrie. Na druhou stranu pak tvrdí, že křesťané a jiné zranitelné menšiny podporují jeho režim. To ale vůbec není pravda. Znám spoustu syrských křesťanů a nikdo z nich Asada nemá rád.

 

Hodně lidí v Evropě také kritizuje arabské státy, zvláště ty velmi bohaté, že nepřijímají syrské uprchlíky, ačkoliv jsou si nábožensky, jazykově a jinak kulturně blízcí.

To je pravda, i když jde jen o ty velmi bohaté, zatímco Jordánsko, Libanon a Egypt uprchlíky přijímají a mají jich obrovské množství. Bohaté země zálivu také mají v syrské válce své zájmy a pomohly ji rozpoutat, takže je pochopitelné, že neprojevují žádný soucit. Spojené arabské emiráty a Saudská Arábie na svoji obranu teď říkají, kolik stovek tisíc Syřanů mají na svém území. To je sice pravda, ale všichni přišli jako pracovní migranti již před začátkem konfliktu, takže to uprchlíci nejsou. Musím ale říct, že jsem rád, že například Saudská Arábie uprchlíky nepřijímá. Osobně totiž nevidím žádný rozdíl mezi Saudskou Arábií a Islámským státem. Obojí to jsou v zásadě stejné neliberální despocie. Jen jedna je otevřeně násilná a druhá nikoliv. A jedna má mocné zahraniční spojence a druhá nikoliv.

Ptal se Ondřej Klípa


[1] Jméno redakce na přání respondenta pozměnila.

[2] Pozn. red.: Žadatel o azyl má v ČR podle zákona přístup na trh práce za určitých podmínek, ale až po uplynutí 12 měsíců od dne podání žádosti. V současné době se jedná o zkrácení této lhůty na šest měsíců.

[3] Pozn. red.: Další teoretickou možností je požádat v ČR o dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání.

Ondřej Klípa
Ondřej Klípa vystudoval slavistiku (se spec. polština) a etnologii na FF UK (Mgr.) a Mezinárodní teritoriální studia na IMS FSV UK (Bc., Ph.D.). Pracoval v sekretariátech Rady vlády pro národnostní menšiny a Rady vlády ČR pro záležitosti romské menšiny na Úřadu vlády a v Centru zahraniční spolupráce Arcidiecézní charity Praha. Nyní působí ve společnosti Člověk v tísni. Na Fakultě sociálních věd UK a Anglo-American University učí kurzy zaměřené na migraci, etnické konflikty, etnické a náboženské menšiny a sociální vyloučení. Je členem redakční rady Migraceonline.cz.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect