Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Nebýt politickou mrtvolou

Nebýt politickou mrtvolou

Boj sufražistek za volební právo žen přináší řadu argumentů, které můžeme využít i v současné debatě o přiznání stejného práva cizincům.

V české debatě o volebním právu cizinců zavládl v posledních měsících zmatek. Nebylo vždy zřejmé, o jaké volby se jedná, jestli o právo hlasovat ve volbách komunálních, krajských či parlamentních. V červnu si naběhl hlavně Jiří Dienstbier ve svém vyjádření pro Lidové noviny: „Plán je takový, že začneme na regionální úrovni, tedy u voleb do obecních a krajských zastupitelstev. Cizinci by totiž měli být integrováni především v místech, kde žijí. Dokážu si časem ale představit i to, že by směli volit i do sněmovny.“ Měl sice na mysli především místní volby, ale právě zmínka o hlasování ne-občanů v parlamentních volbách sklidila největší reakce. Podle kritiků by se takto narušila vazba mezi politickými právy a občanstvím, respektive – z konzervativnějšího hlediska – vazba mezi národem a „jeho“ státem.

Pokud nechceme utnout debatu o volebním právu cizinců ještě před tím, než začne, tak je vhodné v této chvíli oddělit otázku hlasování cizinců v komunálních volbách od úsilí o usnadnění přístupu k občanství, které s sebou nese i plná politická práva. Jak řekl Don Sparling pro studii Konsorcia organizací pracujících s migranty v ČR: „Na místní úrovni, tedy na úrovni obce, kde bydlím, kde žiju a pracuji, kde posílám své děti do školy, kde vidím, že park, kam si chodí hrát, není v pořádku, tak tam bych měl mít právo volit a dané věci ovlivňovat.“ Oddělit obecní a státní úroveň ale nebude vždy jednoduché. Nacionalistické argumenty a využívání obav z cizinců a jejich „komunit“ z debaty o volebním právu cizinců nezmizí.

Jde o dobro společnosti

Současné snahy o rozšiřování volebního práva mají v českých zemích své dějinné paralely. Dnes se považuje za samozřejmé, že mají ženy v Česku volební právo. Volit do československého parlamentu ovšem mohly poprvé až v roce 1920. Historické zpochybňování politických práv poloviny populace a boj za zvrácení tohoto stavu přináší užitečné srovnání pro situaci cizinců.

Současná diskuse o volebním právu cizinců je takřka na začátku. Její oprávněnost ovšem zpochybňují kritici zleva i zprava, protože jsou „důležitější věci“ na práci. Je třeba se nejprve věnovat špatné ekonomické situaci části českých občanů a nevymýšlet si „nesmyslné“ nápady ve prospěch cizinců, kteří „s námi přece nemají vůbec nic společného“. Většina komunálních politiků na nedávné debatě v Brně však volební právo cizinců v komunálních volbách podpořila. Existují ojedinělé snahy v této věci ze strany Výboru pro práva cizinců, ombudsmanky anebo Organizace pro pomoc uprchlíkům. Chybí ale názory a hlasy migrantských organizací. Je zajímavé srovnat zárodky naší aktuální debaty s propracovanými argumenty sufražistek a jejich odpůrců na začátku předchozího století.

České aktivistky za volební právo žen na počátku 20. století argumentovaly dvojím způsobem. Snažily se dokázat, že se jedná jak o právo ženy jako jedince, tak i o dobro celku. Volební právo nemělo být jedním, nebo druhým, ale obojím najednou. Jedním ze způsobů, jak zdůvodnit volební právo jako právo ženy, byl poukaz na její lidství. Žena měla mít na volební právo nárok jako člověk. Sufražistky odmítaly dominantní dobové pojetí tzv. všeobecného volebního práva jako volebního práva mužů a důrazně deklarovaly, že ženy jsou součástí všeobecnosti.

V jiných případech používaly aktivistky argument zásluh, respektive povinností. Poukazovaly na to, že ženy plní ve vztahu k (různě vymezenému) celku povinnosti, a proto mají nárok také na práva. Nemuselo přitom jít nutně o tytéž povinnosti, jaké vykonávali muži. Kritéria nároku na volební právo neměla být napříště odvozována pouze od muže-občana, ale měla zohledňovat také životní zkušenost ženy. Aktivistky například odmítly vojenskou povinnost jako podmínku volebního práva s tím, že matek při porodu neumírá méně než vojínů na bojišti.

Národ potřebuje všechny své síly

Volební právo nebylo v pojetí sufražistek pouze jedním z mnoha práv. Ženy byly na počátku 20. století oproti mužům nerovnoprávné v mnoha oblastech – v manželství, ve vztahu k vlastním dětem, v přístupu ke vzdělání či placené práci. Tato nerovnost byla podle sufražistek důsledkem toho, že zákony, které se týkaly mužů i žen, byly doposud tvořeny jen muži. A volební právo žen (aktivní i pasivní) mělo být prostředkem jak to změnit. „Práce, kterou konáme bez mandátu, je tisícinou té práce, kterou bychom konati mohly,“ řekla k činnosti ženského hnutí Františka Plamínková na jedné ze schůzí v roce 1908.

Význam volebního práva spočíval v principu reprezentace. Volební právo mělo vytvořit pevnou vazbu mezi reprezentujícím a reprezentovaným. Reprezentující byl prostřednictvím volebního lístku oficiálně pověřen jednáním ve prospěch reprezentovaného. A následně mohl být „volán k odpovědnosti za své činy“ – znovu zvolen, nebo nezvolen. Sufražistky poukazovaly na to, že bez této vazby nemají ženy možnost podílet se na rozhodnutích, respektive tvorbě zákonů, kterým ony samy podléhají, že se rozhoduje o nich bez nich a jsou v podstatě „politickými mrtvolami“. „Mužové rozhodovali posud sami o zákonech, ať tedy pro ně platí,“ pronesla v této souvislosti národní socialistka Františka Zeminová na jedné z protestních schůzí v roce 1906. Volební lístek v ruce ženy se měl stát zbraní budící respekt. Přezírat požadavky žen bez volebního práva bylo snadné, s požadavky voliček to již podle aktivistek tak jednoduché být nemělo.

Zatímco kritici volebního práva pro ženy stavěli „právo ženy“ a „dobro celku“ do rozporu, aktivistky naopak argumentovaly tím, že volební právo ženy prospěje celku, že je „dobrem celku“. Vymezení celku záviselo na okolnostech, mohly jím být obec, národ, stát nebo rovnou celé lidstvo. Pro česky hovořící měšťanské aktivistky, které samy sebe prezentovaly jako „české ženy“, byl oním celkem „národ“. Ženy měly s pomocí volebního práva efektivně pracovat pro dobro českého národa, který byl v rámci monarchie v nedominantním postavení. Aktivistkami byl český národ vykreslován jako národ „malý a utlačovaný“, který potřebuje všechny své síly – muže i ženy. V argumentaci dělnických aktivistek se pak volební právo žen stávalo „zbraní“ v boji za osvobození celého lidstva, za beztřídní socialistickou společnost. Volební právo mělo zvýšit zájem žen o věci veřejné. Ten nebyl v pojetí sufražistek podmínkou výkonu volebního práva, ale naopak jeho důsledkem.

Dobro, které měly ženy výkonem aktivního a pasivního volebního práva společnosti přinést, bylo prezentováno jednak genderově neutrálně, jednak jako specificky ženský přínos. Ženy představovaly „síly ležící ladem“, které je potřeba využít pro dobro celku. Zároveň měly do politiky vnést svoji „ženskost“, ať už byla vymezována jakkoli (mírumilovnost, sociální cítění, praktičnost, hospodárnost apod.). Politika, respektive společnost se stávala „velkou domácností“, v níž mohly ženy uplatnit své bohaté zkušenosti z „malé domácnosti“. V politice měly „uklidit“, měly ji „vyčistit“, měly do ní „vpustit čerstvý vzduch“.

Volebním právem za integraci

Také úsilí o prolomení vyloučení cizinců z politických práv s sebou nese balancování mezi individuálním právem a dobrem celku. Z hlediska odpůrců jsou v rozporu. Z pohledu příznivců by přiznání volebního práva prohloubilo politickou, ekonomickou a společenskou integraci cizinců do české společnosti. Jinak řečeno, nabourá se možný pocit odcizení a prohloubí se zájem o okolní prostředí a angažovanost ve veřejném prostoru. Ženy měly oproti cizincům tu výhodu, že mohly snáze argumentovat, že jsou součástí celku – národa. U místních voleb však tato bariéra částečně odpadává. Představit si daného cizince jako obyvatele například Prahy, a tedy Pražana či Pražanku, nevyžaduje až tak náročnou politickou imaginaci.

Otázka reprezentace, která byla podstatná v diskusi o volebním právu žen, byla v současných debatách upozaděna ve prospěch argumentů o významu volebního práva pro integraci imigrantů a imigrantek. Částečně se jedná o politickou strategii, protože ze strany aktivistů a aktivistek za volební právo cizinců existují nejspíše oprávněné obavy, že by tento argument nebyl přijat. Také však reflektuje nedostatečné zapojení cizinců z různých etnik, kultur a sociálních tříd do této diskuse.

Marek Čaněk je politolog a ředitel Multikulturního centra Praha.

Jitka Gelnarová je politoložka.

Chcete-li se o tématu dozvědět víc, zúčastněte se komentované procházky.

Článek původně vyšel na a2larm.cz


Ke stažení
Marek Čaněk
Vystudoval sociologii na Středoevropské univerzitě ve Varšavě, mezinárodní vztahy na FSV UK a absolvoval doktorské studium v oboru politologie na FF UK. Věnuje se dlouhodobě regulaci pracovní migrace v České republice, postavení cizinců na trhu práce a politickým právům imigrantů. Je ředitelem Multikulturního centra Praha.Jitka Gelnarová
Absolvovala magisterské studium politologie a žurnalistiky na FSV UK a doktorské studium politologie tamtéž. Věnuje se historii a teorii politické participace žen, zejména otázce volebního práva žen. Pracuje jako kurátorka oddělení novodobých českých dějin Národního muzea a odborná asistentka na FSV UK.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect