Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Naše kapela se jmenuje ebola

Naše kapela se jmenuje ebola

Autorka ve svém článku píše o zkušenostech z přednášek s lektorem cizincem, které jsou realizovány v mateřských a základních školách v Jihomoravském kraji. Na konkrétních příkladech odůvodňuje, proč je zavádění multikulturních přednášek důležité.

Na začátku osmdesátých let manželka amerického ambasadora, paní Wendy, vydala strojopisem samizdatový průvodce určený pro všechny, kteří by někdy chtěli tehdejší Československo navštívit. V textu nechybí informace o tom, že české ženy jsou neupravené a rychle stárnou nebo že na návštěvu se nemá chodit s červeným karafiátem a že si musíte zout boty.

Tato útlá kniha by zřejmě upadla v zapomnění, kdyby ji před třemi lety konceptuální umělkyně Barbora Klímová neaktualizovala a nevytvořila projekt v rámci brněnské přehlídky Soch v ulicích. Její sochy se měnily každý týden a umožňovaly divákovi nahlédnout na Brno očima cizinců, kteří se tady rozhodli usadit a žít. Projekt tedy tvořily procházky vytipovaných cizinců, kteří popisovali všem, kdo měl chuť přijít na sraz před Dům umění a vydat se na výlet, jaká jsou jejich oblíbená místa, jak cítí veřejný prostor oni a do jaké míry je Brno totožné s Brnem například Afghánce, Ukrajinky, Brazilce, Američana nebo Konžana.

Většina lidí nechodí do galerií, a proto umění vyráží do ulic hledat svého konzumenta. V Organizaci pro pomoc uprchlíkům jsme této myšlenky využili a oslovili jednoho z účastníků procházek, pana Morrise Kazadi Dikenku z Demokratické republiky Kongo a  dohodli jsme návštěvu v jedné brněnské základní škole, kde by Morris vystoupil spolu s lektorem OPU.

Životní zkušenosti lektora z Konga by mohly být bez obav zaznamenány v samostatné knížce. Má za sebou zkušenost z uprchlického tábora, v Brně založil s přáteli hudební skupinu Africa Motto a s vysokoškolským vzděláním pracuje několik let v textilce jako barvič. Do třídy jsme ale nepřišli s připraveným příběhem, ale s konkrétními tématy, která se vážou k migraci v kontextu České republiky. Interaktivními formami práce se třídou jsme se snažili vysvětlit, že každý z nás si do rozhovoru přináší své kulturní prostředí a aspekty vlastní kultury, které komunikaci ulehčují nebo naopak narušují a že historické, jazykové, světonázorové a kulturní principy mají na porozumění velký vliv. Na příkladech ze samizdatového průvodce, zkušenostech Konžana a zkušenostech učitele a dětí jsme demonstrovali odlišné rituály, které jsou v dané kultuře považovány za nezbytné jako například způsoby pozdravu, vyjadřování respektu druhým nebo společenské zvyklosti a v následné diskusi se žáky jsme kladli otázku, jestli je kultura vnímána jako něco statického, jako fenomén, který utváří jedince anebo je víc zvýrazněna interakce jedince i společnosti s kulturou, kterou daná společnost konstruuje.

Tento typ přednášky měl u dětí i u pedagogů velký ohlas, a proto jsme se rozhodli přednášku nabídnout i ostatním školám v Jihomoravském kraji, jen jsme cílovou skupinu, samozřejmě s upraveným programem, rozšířili i na děti v mateřských školách. Že má svůj smysl, jsme pochopili, když do kanceláře přeposlala paní ředitelka multikulturní školky dotaz: „ Musím říct, ze mě hodně překvapily reakce rodičů na oznámení edukačního programu, se kterým k nám přijdete. Řada rodičů se ptá, jak dlouho je lektor z Konga v ČR. Obávají se eboly a jeden rodič se dokonce ptal, zda přednáška není skryté šíření islámu.“

Z toho důvodu jsme na druhém stupni ZŠ věnovali část přednášky mediální produkci, která se zabývá migrací, životem cizinců a novinovým textům, ve kterých se objevují obecná témata, jako jsou stereotypy, předsudky či projevy rasismu nebo xenofobie. Chtěli jsme demonstrovat, že největší část toho, co o světě víme, nám bylo zprostředkováno médii, a proto je nezbytné s mediálními zprávami umět zacházet, protože se výrazně podílejí na vytváření či upevňování hranic mezi my a oni. Na konkrétních novinových titulcích, které žáci našli na internetu – Arabský muslim vyzýval k Brně k nenávisti, Vietnamci v Česku šíří mimo jiné smrt nebo Ebola se v západní Africe vymkla kontrole – jsme uvažovali nad tím, do jaké míry prezentace menšin ovlivňuje postoje veřejnosti.

Ale abychom byli ještě konkrétnější, hlouběji jsme se zabývali Demokratickou republikou Kongo, odkud lektor pochází. Při podrobnější analýze jsme zjistili, že jde o jednu z mála zemí, o kterých se v České republice píše. Primárně se obsah zpráv zabývá porušováním lidských práv v severní oblasti země, nemocemi, drancováním nerostných surovin nebo kácením pralesa a s tím spojeným pytláctvím. Zmíněné reporty přináší hlavně neziskové organizace pracující v těchto oblastech. O tom, jak se lidem v Kongu žije, jak si představují vývoj své země, k čemu společnost směřuje, se však zpravidla nedozvíte. V představách dětí byl Morris jako někdo, kdo přišel z „černé Afriky“, někdo kdo sedí před hliněným domem v Kinshase,a nemá nic jiného na práci než bubnovat anebo si jít ulovit k jídlu krokodýla, pokud ovšem nemá žádnou smrtelnou nemoc. I proto jsme vtipkování lektora, které směřovalo k tomu, že se jeho kapela v České republice se jmenuje Ebola, museli rázně utnout.

Role pedagoga stejně tak i role lektora cizince je ve výuce velmi důležitá. Nechceme, aby šlo o tzv. zoo–efekt, kdy vzniká dojem, že vše, co cizinec udělá nebo řekne, se nutně odvíjí od skutečnosti, že patří k určité skupině. Stejně tak, jako učitel občanské výchovy, který s dětmi pracuje na rozvoji komunikace nebo sociální kompetenci v oblasti multikulturní společnosti, musí mít vyřešen svůj vlastní postoj k migrantům a menšinám.

V některých školách pracujeme dlouhodoběji v rámci komplexního preventivního programu rasismu a xenofobie, který zaštiťuje Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců 2014. V brněnské ZŠ Husova hodnotí třídní učitelka Lidmila Fidlerová přínos nejen v upevňování pozitivního postoje k multikulturní společnosti, ale hlavně v posilování pozitivního postoje mezi žáky navzájem: “Děti na druhém stupni ZŠ se odpoutávají od rodiny a známého sociálního prostředí a zároveň mají přirozenou citlivost. Jsme rádi, když se k nám do školy Morris vrací. Jednak jsou ve škole děti cizinců a díky interaktivním hrám můžou jejich spolužáci lépe pochopit, co prožívají. Celkově se zlepšila atmosféra.“  

Na druhém stupni základní školy má zařazení témat jako migrace, lidská práva nebo občanská společnost svůj smysl, protože děti si v tomto věku utváří hodnoty a postoje a zároveň je pro ně důležité zařazení do nějaké skupiny (party nebo třídy), uvědomují si, jaké to pro ně má dopady, a učí se s tím pracovat.

Zážitek setkání s lektorem cizincem může přivést k zamyšlení, může pomoci odbourat stereotypy a předsudky, které jsou vytvořené většinou nahodile. Pedagogům většinou zajišťujeme i podklady a materiály preferující hlavně transkulturní přístup, které k dané problematice vznikly a jsou běžně dostupné nebo poskytujeme konzultace.

Nejvíce cizinců láká Praha, následuje Karlovarský kraj a Jihomoravský kraj je na třetím místě. Pokud v současnosti někdo zpracovává průvodce pro své krajany, o tom, jaké to je navštívit Českou republiku, doufáme, že v něm zmíní, že lidem z Brna a jižní Moravy je rasismus cizí.

Text vznikl v rámci projektu „Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců 2014" (EIF 2013-07).
Eva Kaličinská
Eva Kaličinská působí v Organizaci pro pomoc uprchlíkům.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect