Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Mladé staré migrantky

Mladé staré migrantky

Pro Česko je typická tvrdá diskriminace žen na pracovním trhu. Platí to i pro migrantky, které jsou ohroženy nerovným zacházením.

Převzato z webu A2larm.cz

imigrantka-833x540.jpg

„Člověk si myslí, že když se stane po tolika letech českou občankou, má vyhráno. Ale ne, vždycky se najdou situace, kdy se vám migrace vrátí do života. A vy zjistíte, že rozhodně nejste ve stejné situaci jako ti, kteří se tady narodili.“ Tak mluví bývalá uprchlice, poté migrantka a v současné době česká občanka Jasna (67 let), původem z bývalé Jugoslávie. Jasna žije a pracuje v  Česku už od roku 1993. Prošla si přitom dlouhým a byrokraticky náročným procesem spojeným s vybavováním penze. Během této procedury se setkala nejen s neinformovaností úředníků státní správy, ale i otevřenou kritikou ke svým oprávněným sociálním nárokům. Jak slyšela od jedné úřednice: „Jak k tomu přijdou naši vlastní občané, když vy nás tady využíváte?“ 

Vyšší riziko diskriminace a exkluze

Se stárnutím populace, které podle dostupných demografických údajů postihuje nebo postihne většinu evropských států, Českou republiku nevyjímaje, stojí před společností nové výzvy a otázky. Jak se vypořádat s rostoucími náklady na zdravotní péči? Jak zajistit udržitelnost financování důchodových systémů? A jak dosáhnout dostatečného podílu ekonomicky aktivního obyvatelstva? Jako jedno z možných řešení v reakci na stárnutí obyvatelstva se pravidelně objevuje, alespoň v českém kontextu, návrh na saturaci trhu práce pomocí zahraniční pracovní síly. S migranty a migrantkami tak bývají nezřídka spojovány určité naděje na zajištění demografické rovnováhy ve společnosti. Pomineme-li pro tuto chvíli jiné aspekty podobných návrhů, které se objevují v diskusích o preferenci a výhodnosti trvalé či dočasné migrace cizinců, musíme zdůraznit, že taková řešení a úvahy jsou v dlouhodobém horizontu krátkozraké. Ukazují svým způsobem bohužel i na hloubku, aktuálnost a zároveň alarmující důležitost některých problémů, které stát nejenže včas nepodchytil, ale dosud zřejmě ani nezaregistroval.

Migrantky mnohdy žijí na hranici životní nouze, bez podpory absentující rodiny a jsou konfrontované s diskriminací ze strany většinové společnosti.

V procesu migrace hrají národní státy roli jakýchsi ochránců, kteří se povinně starají o kontrolu hranic, migračních politik a jejich naplnění. Vytvářejí kategorie migrantů a regulují jejich příjem a trvalejší usazení ve „své“ společnosti. Podobně je na tom i Česká republika. Z analýz diskurzu státních migračních politik vyplývá, že ideálním migrantem je mladý, zdravý a bezdětný muž, který pobývá v České republice pouze na přechodnou dobu, a stát tak za něj nemusí nést sociální zodpovědnost (spojenou s případnou nemocí, vzděláním a zdravotní péčí pro děti či nárokem na důchod). Poskytuje levnou, ale efektivní pracovní sílu na pozicích, které nejsou pro majoritní populaci atraktivní. A v případě problémů se jednoduše vrátí domů. V praxi se ovšem paradoxně ukazuje, že právě v souvislosti se stárnutím místního obyvatelstva a se zvyšující se životní úrovní je enormní zájem o ženy-migrantky, tedy pečovatelky, uklízečky a podobné pracovnice v sociálních službách.

Co si však má stát počít se staršími migrantkami, které již jsou v důchodovém věku? Ředitelka Sdružení pro migraci a integraci Magda Faltová, která díky projektu Ženy na vedlejší koleji, financovanému z Norských fondů, pracuje se staršími migrantkami, k tomu říká: „Naše dlouhodobé zkušenosti ukazují, že migrantky jsou diskriminovány častěji, ať už na trhu práce, v rodině či ve společnosti. Jedním z témat, které naše klientky hojně řeší v posledních několika letech, je stárnutí, a to, jak a kdo se o ně postará v důchodovém věku. Spolu s nimi tak zjišťujeme, že česká společnost a ani příchozí migrantky nejsou připraveny na stáří a na problémy s tím spojené. Stejně tak nejsou známy příběhy a zkušenosti migrantek v důchodovém věku. Možná je to proto, že se o ně nikdo moc nezajímá. Tváříme se, že neexistují nebo že nic nepotřebují, protože očekáváme, že samy vše musí zvládnout.“

Jako bychom zcela přehlíželi jednu věc. A sice že migranti a migrantky – stejně jako čeští občané – přecházejí z takzvaně společensky žádané kategorie osoby v produktivním věku do kategorie osoby neaktivní na trhu práce, a tedy na první pohled pro stát ekonomicky nevýhodné. Připočteme-li k této skutečnosti ještě další významné faktory, mezi které patří zvyšování podílu žen mezi seniorskou populací a svým způsobem i feminizace migrace (jelikož trendem posledních let je podle dostupných údajů i rostoucí počet migrujících žen a jejich upřednostňování trvalé migrace), máme před sebou poměrně významnou sociální skupinu, u které lze předpokládat a očekávat vyšší riziko diskriminace a obecně sociální exkluze než u jiných.

Trojité zneviditelnění

Ačkoliv v rámci jednotné Evropy představuje téma rovnosti žen a mužů jednu z priorit, Česká republika v tomto směru zatím citelně pokulhává. Zřetelně je to vidět například v souvislosti s trhem práce. Stále je totiž snazší najít pracovní uplatnění či za svou práci získat lepší finanční ohodnocení pro muže nežli pro ženu. Ženy se v současné době dožívají vyššího věku, ale také horších materiálních podmínek a kvality života ve srovnání s muži. Ačkoliv věková diskriminace bez debat postihuje velkou část stárnoucí populace, migrantky či ženy s migračním původem v předdůchodovém či důchodovém věku se s ní střetnou pravděpodobně ve větší míře a s horšími následky. Podobně jako české ženy, i ony prožívají tlak na trhu práce, kde je začínají řadit k těm málo flexibilním a výkonným, často stále pečují nebo finančně zabezpečují své dospívající děti, ale také musejí zvládnout zabezpečit péči o své nemocné rodiče v krajině původu. Hovoří Sanja (personalistka, 54 let, původem z bývalé Jugoslávie): „V práci musím dokazovat, že na to stále mám – i jako cizinka, což mi neustále někdo připomíná. Potřebuji si udržet práci, děti ještě studují na střední a vysoké škole. A doma mám už těžce nemocného otce, o kterého mi pečují sousedé. Já si ho sem vzít nemůžu, nebyl by pojištěný. Cítím, že mám být tam, ale musím být tady. V práci žádné volno nedostanu, takže si na to beru celou svou dovolenou.“

Migrantky jsou svým specifickým sociálním postavením výrazně zranitelnější ve srovnání se stejně starými muži i ženami z většinové společnosti. Mohou zde totiž hrát důležitou roli i další faktory, které ve svém celku negativně působí a jejichž důsledkem je nerovné postavení těchto žen. Může jít o diskriminaci z genderového důvodu (což ostatně platí i pro české ženy), z důvodu příslušnosti k sociální skupině nebo z důvodu etnicity, tak jak se to někdy stává i ostatním migrantkám. Ty jsou často ochotny přijmout jakoukoliv práci bez ohledu na úroveň svého vzdělání, původního povolání a taktéž svých zaměstnaneckých práv. Dostávají se do pozice levné pracovní síly, kdy vykazují pod tlakem okolností vyšší výkonnost i ochotu pracovat za podmínek evidentně nerovných ve srovnání s českými pracovnicemi. Navíc, s ohledem na hluboce zakořeněné genderové nerovnosti, migrující ženy nalézají zaměstnání převážně v oblasti neformálního a neregulovaného poskytování služeb. Už tak dost komplikovaná situace migrantek se ale právě s příchodem do vyššího středního a posléze důchodového věku zásadním způsobem zdramatizuje, protože se tu střetává a násobí několik diskriminačních důvodů současně, mezi jinými právě takzvaný nepříznivý věk. Trojité zneviditelnění (triple invisibility), jak je tato kombinace faktorů v odborné literatuře označována, je v případě této cílové skupiny navýšena o další, velmi významný věkový faktor.

Bezpochyby jde o vícenásobnou diskriminaci, u níž je v těchto případech takřka nemožné v praxi určit, na základě kterého důvodu k diskriminaci vlastně došlo. Nutno dodat, že o to obtížnější jsou pak i reálné možnosti obrany pro migrantky samotné. S ohledem na nepříznivé okolnosti a souvislosti (mezi něž patří dále například nedostatečný počet odpracovaných let v České republice, v některých případech neexistence mezinárodních smluv o uznávání práce v jiném státě pro výpočet dávky a vznik nároku na ni a zároveň diskriminace na trhu práce, často ústící v dlouhodobou nezaměstnanost) nejsou migrantky mnohdy schopny dosáhnout na dávky, vyplývající z českého důchodového systému, na zdravotní pojištění či jiná sociální práva, která jsou přiznána českým občanům. Tyto skutečnosti vedou k naprosté ztrátě integračního potenciálu a k nedozírným negativním následkům takového stavu pro společnost.

Absence strategických úvah

České republice se tak zřejmě nevyhnou negativní zkušenosti ze států, které mají dlouhodobější „migrační historii“. K těmto zkušenostem patří například problém bezdomovectví u popsané věkové kategorie migrantek či skutečnost, že z transnacionálních matek, které své děti vychovávají v domovském státě, ač pobývají v cizině, se stávají transnacionální babičky. Migrantky mnohdy žijí na hranici životní nouze, bez podpory absentující rodiny a jsou konfrontované s diskriminací ze strany většinové společnosti. Například průměrná penze migrantek z bývalé Jugoslávie – často již českých občanek – je kolem 5000 korun.

Ochrana práv migrantek přitom zůstává z větší části stranou státních zájmů a služby neziskových organizací pro ně mnohdy představují jedinou dostupnou oporu při řešení jejich problémů na trhu práce i mimo něj. Neziskové organizace přitom už léta kritizují z jejich pohledu nedokonalý přístup českého státu k migraci a potažmo integraci. Předmětem kritiky je mimo jiné právě absence dlouhodobých strategických úvah a preference krátkodobých ad hoc návrhů na řešení otázek, spojených s migrací v českém prostoru. Stárnoucí ženy s migrační historií, které v naší společnosti dlouhodobě žijí, pracují a vychovávají své děti, by si dle našeho názoru pozornost státu a komplexní přístup bezpochyby zasloužily.


Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.
Pavla Hradečná
Mgr. Pavla Burdová Hradečná působí jako právnička v Poradně pro uprchlíky.Petra Ezzeddine Lukšíková
Katedra obecné antropologie FHS UK, Praha.


...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect