Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice
a v zemích střední a východní Evropy

MigraceOnline.czE-knihovna › Krize je kapitalismus

Krize je kapitalismus

S Azizem Choudrym o rostoucím nacionalismu a práci imigrantů

S kanadským aktivistou v oblasti pracovního práva jsme hovořili o příčinách současného vzmachu radikálně pravicové politiky a o možnostech, jak této situaci čelit. Podělil se i o své zkušenosti z působení v organizacích bojujících za zlepšení pracovních podmínek imigrantů.

Se souhlasem převzato z A2larm, 17.8.2016. 
Autorka: Marta Martinová

Aziz Choudry působí na Katedře integrovaných studií ve vzdělávání na montrealské McGill University. Má za sebou více než dvacet let zkušeností s prací v aktivistických skupinách, neziskových organizacích a sociálním hnutí v Asii i Severní Americe. Mezi lety 2002 a 2004 působil v radě výzkumné sítě Asia­Pacific Research Network, je pedagogem a výzkumníkem v novozélandské aktivistické skupině GATT Watchdog. V současné době je členem rady Immigrant Workers Centre v Montrealu a v Global Justice Ecology Project a redaktorem webu bilaterals.org, který podporuje kritickou analýzu a bojuje proti dvoustranným dohodám o volném obchodu a podpoře investic. Je spoluautorem knih Fight Back: Workplace Justice for Immigrants (Braňte se. Spravedlnost na pracovišti pro imigranty, 2009) nebo Unfree Labour? Struggles of Migrant and Immigrant Workers in Canada (Nesvobodná práce? Boje pracujících migrantů a imigrantů v Kanadě, 2016).

 

Takzvaná ekonomická migrace je zásadním tématem současné radikálně pravicové politiky v mnoha částech Evropy. Lidé v různých státech používají stejný pojem, kterým si ovšem ukazují vždy na někoho jiného – tu na Syřany či Pákistánce, tu na Ukrajince a Poláky. Není tato situace skutečně paradoxní?

Dějiny nás varují před nebezpečím vylučujících, či dokonce xenofobních forem nacionalismu, kterým se daří v dobách politické a hospodářské krize. Nemyslím si, že by v protiimigrantských náladách byla přítomná logika nebo racionalita, natož nějaké povědomí o historii. Obviňování lidí konstruovaných jako „ti druzí“ ze sociálních a ekonomických problémů a šíření smyšlených šovinisticko­nacionalistických příběhů a myšlenek o „našich hodnotách“ slouží k zakrytí skutečných příčin těchto problémů. Vždy to vedlo k děsivému xenofobnímu násilí a k rozporům uvnitř společností týkajících se statusu občanství, etnického či národnostního původu, jazyka či náboženství. Přesto je na tyto myšlenky často a pohotově nahlíženo jako na projev „zdravého rozumu“.

A jaké jsou tedy skutečné příčiny?

Je důležité pochopit, že ekonomické, politické a sociální faktory, které ovlivňují migraci, jsou propojené. A pečlivě přemýšlet o tom, kdo těží z této politiky typu „rozděl a panuj“, která staví lidi proti sobě na základě rasy, skutečného či předpokládaného národnostního nebo etnického původu, přistěhovaleckého statusu nebo jiných faktorů. V současné hospodářské krizi se migrující pracovníci ocitají v situaci, kdy je jejich práce stále žádaná, zároveň ale jsou obětními beránky odpovědnými za ztrátu pracovních míst a za všelijaké společenské neduhy. Jde tu o systémovou krizi: dalo by se říct, že krize je sám kapitalismus. Potřebujeme teď v komunitní práci i širší společenské debatě více protirasisticky zaměřeného vzdělávání a působení – takového, které poukazuje na rozpory a lži nejen na pozici krajní pravice, ale také ve formách rasismu a vylučování, jež jsou často překryty sofistikovanějším hábitem. Zároveň se některé druhy krajní pravice zahalují do jazyka, který byl převzat od levice, a je tedy nutné uvědomovat si tento druh cynické taktiky. Viděli jsme to v devadesátých letech – a také poslední dobou – v souvislosti s některými typy opozice vůči obchodním a investičním dohodám o volném obchodu, tam, kde se vyskytly aktivní konzervativní či krajně pravicové skupiny.

V Česku se nyní šíří názor, že intelektuálové jsou cosi na způsob zrádců ve vztahu k pracující třídě, zejména kvůli jejich postoji k migraci a nacionalismu. Jak lze toto zvětšování propasti mezi kreativní a pracující třídou zažehnat?

První otázka zní: Kdo je to intelektuál? Útoky na intelektuály pocházejí často od politiků a dalších lidí zaštiťujících se takzvaným zdravým rozumem nebo mlčící většinou – jako by intelektuálové představovali homogenní privilegovanou skupinu lidí oddělenou od zbytku společnosti. Ale na tomto falešném vydělení či zdravém rozumu není nic rozumného ani přirozeného. Jedná se o ideologické postoje, jež slouží zájmům skutečné elity tím, že podporují šovinistické formy nacionalismu a národní hrdosti v širší společnosti a hlavně u příslušníků pracující třídy, kteří platí za kapitalismus volného trhu a neoliberální vládní politiku největší cenu.

Ve všech společnostech existují intelektuálové, kteří se stavějí na stranu kapitálu a státu, a jsou v nich i ti, kteří mají vztah k levicové politice, dělnickým komunitám a utlačovaným, ať jde o vysokoškolské profesory, umělce či jiné druhy veřejných intelektuálů. Sám pracuji na veřejné vysoké škole v Kanadě. Antiintelektuální nálady v akademickém prostředí a sociálních hnutích se u nás objevují, ale na druhou stranu máme i tradici sociálně a politicky angažovaných vědců – uvnitř i vně vysokých škol. Intelektuálové angažující se v nějakém hnutí však tvoří ve svých institucích často menšinu, dominují v nich naopak lidé, jejichž vědomosti a myšlenky slouží spíš politickým a ekonomickým elitám než široké veřejnosti, natož dělníkům. Pro akademiky oddané progresivní politice je důležité prolomit ve svých institucích izolaci a individualismus, jejichž míra může být ohromující, a najít nebo vybudovat spíše neformální sítě s ostatními podobně smýšlejícími lidmi uvnitř jejich pracovišť i mimo ně.

Taková změna se ale asi neodehraje ze dne na den…

Je to zdlouhavá práce, vyžadující trpělivost. Předpokladem je produkce vědomostí, které jsou relevantní pro životy lidí, a ne jen pro malou skupinu čtenářů odborných časopisů nebo návštěvníků vědeckých konferencí. Dále pak odmítání vykořisťujících forem vztahů s komunitou nebo pracujícími a ochota naslouchat, věnovat čas budování a udržování důvěry pracujících a dalších lidí mimo univerzity. Univerzitní zdroje musí být dostupnější sociálním skupinám, jimž byl přístup k vyššímu vzdělání odepřen. Také to znamená nutnost odolávat komodifikaci a korporatizaci vzdělávání.

Pracující a obyčejní lidé přitom mohou být také intelektuály a přicházet s poznatky a teoriemi, bohužel opravdu hodně intelektuální práce tohoto druhu zůstává nepovšimnuto. Italský myslitel a aktivista Antonio Gramsci hovořil o organických intelektuálech, kteří se objevují v rámci hnutí dělnické třídy. Univerzity a výzkumné instituce nemají na duševní práci monopol. Intelektuálové musí pracovat se širším pojetím toho, kde a v čím zájmu se odehrává duševní práce.

Čeští pracující mívají dojem, že odbory jsou pozůstatkem bývalého režimu a vlastně už nejsou potřeba, když teď máme demokracii. Jak se to stalo, že ti nejzranitelnější v celém pracovním procesu se vědomě vzdávají svých práv a papouškují výroky svých nových „vládců“?

V mnoha zemích vedl vzestup neoliberální ekonomické politiky od sedmdesátých let k úpadku významu tradičních odborů a jejich vlivu. Mnoho odborových svazů nedokázalo zmobilizovat svou členskou základnu a odolat zhoršování pracovních podmínek a systematické erozi moci pracujících. V současnosti je proto naopak zásadní mít silné odborové organizace a další organizace pracujících. Kapitalistická restrukturalizace, zavádění a osvojování ekonomických zásad volného trhu a transformace práce, například outsourcing, vyhýbání se smluvním závazkům, hromadné propouštění způsobené automatizací a přemístěním podstatné části průmyslové výroby do zemí globálního Jihu – to vše je doprovázeno rozšířeným přijímáním sloganu Margaret Thatcherové, že není jiná možnost než volný trh. A tak politické a společenské elity vytvářejí ideologické formy, které argumentují zdravým rozumem a které zároveň pěstují nelibost vůči kritickému myšlení. Antiintelektuální a antisocialistické proudy odmítají mluvit o třídách či kriticky nahlížet na vztahy práce a kapitálu, tvrdí, že jsou to pozůstatky minulosti, a dokonce takovéto myšlení označují jako elitářské a odtržené od „reality“. Znemožňuje to zabývat se existujícími příčinnými vztahy mezi pracovníky a zaměstnavateli, mezi prací a kapitálem. V tomto ovzduší se odborové svazy často vzdalují svému účelu.

Na druhou stranu jsou nyní znovuobjevovány některé z konceptuálních nástrojů marxismu, díky nimž lze pochopit současné sociální problémy a uvědomit si, co je třeba udělat pro změnu. Rozdíly mezi bohatými a chudými se zvětšují a ekonomická globalizace mění tvář a geografické rozmístění pracující třídy – s tím, jak se množství výroby přesouvá do zemí globálního Jihu, jak se ekonomická a politická moc a bohatství soustředí a sjednocuje na domácích a mezinárodních úrovních. Velké množství lidí je nuceno migrovat za prací v důsledku ekonomických a politických problémů, které jsou hluboce zakořeněny v historii kolonialismu a novějších forem imperialismu. Analytické nástroje a kolektivní postup, který lépe rozumí moci státu a kapitálu a lépe jí oponuje, nebyly nikdy potřebnější než v současné době.

Sám se prakticky i teoreticky zabýváte formami organizací pracujících, aktivismem imigrantů a podobami odborového hnutí. Jaké mají pracovníci z řad imigrantů v Kanadě možnosti, chtějí­li se domoci svých pracovních práv?

Migrující pracovníci a pracující­imigranti jsou zapojeni v celé řadě aktivit s významným politickým a ekonomickým dopadem. Někdy jde o demonstrace, jindy o veřejné zostuzování špatných šéfů či soudní výzvy k zajištění právních nároků na zakládání odborů či nových alternativ k tradičním formám sdružování, jako jsou zaměstnanecká centra a komunitní odbory. Někdy je tato práce prováděna skrytě kvůli možným následkům pro pracující. Historicky byly pracovní problémy v hledáčku dělnického hnutí, které mělo za to, že nejlépe lze pracujícím zajistit moc při vyjednávání prostřednictvím odborů. Přestože mezi různými druhy těchto organizací – tradičními a novějšími – existuje neřešené napětí, konkrétně kvůli byrokracii a hierarchickému systému organizování odborových svazů i marginalizaci pracovníků a aktivistů z řad imigrantů, spolupráce a vzájemná podpora mezi těmito organizacemi a hnutími bude pro budoucí úsilí klíčová.

Sami migranti a imigranti si ze svých zemí přinášejí spoustu zkušeností s utvářením organizací a politickým bojem, které však někdy zůstávají ležet ladem. Pak je tu pochopitelně práce aktivistů, kteří působí uvnitř i vně formálních odborových svazů v zemích, kde se pracovníci nacházejí. K předávání takovýchto informací dochází při neformálních vzdělávacích aktivitách, které se často konají mimo pracoviště. Může jít o kanceláře organizací, sociální sítě či shromáždění na místech, kde se lidé setkávají, třeba i přímo na ulici. Nedávné odhady uvádějí jen v USA kolem dvou set takových středisek pracujících, z nichž mnoho se specializuje na podporu migrantů a imigrantů, ale podobné organizace lze nalézt v mnoha zemích globálního Severu i Jihu.

Můžete popsat, jak funguje nějaká konkrétní organizace starající se o zlepšení pracovních podmínek imigrantů?

Sám už řadu let spolupracuji s Immigrant Workers Centre v Montrealu. Centrum bylo založeno v roce 2000 filipínsko­kanadským odborovým svazem, aktivisty a akademiky. Vycházelo ze zkušeností bývalých odborářů, kteří při svém působení zjišťovali, že velká část vzdělávání a náboru nových členů se musela odehrávat mimo pracoviště a kromě domovů jednotlivců bylo jen málo míst, kde by se mohli členové setkávat, zejména jako kolektiv. Centrum se tak stalo útočištěm, kde mohli pracující diskutovat o své situaci. Jeho zakladatelé kritizovali odbory kvůli jejich dominantnímu přístupu k organizování činností – když totiž většina na nějakém pracovišti vstoupila do odborů, veškeré pracovníky vybudované procesy vzdělávání a solidarity jako by se vypařily ve chvíli, kdy přišli odboroví byrokraté vyřídit kolektivní smlouvu. Centrum se zaměřovalo na problémy pracujících mezi migranty a imigranty neorganizovanými v odborech, ale také se snažilo tyto pracovníky přimět k tomu, aby založili vlastní odbory, a vedlo vzdělávací programy o pracovním právu či jazykové kursy. Podařilo se rovněž navázat spojení s aktivisty v oblasti globální spravedlnosti a se studentským hnutím. Měli tu stáže studenti práva, pedagogiky, sociální práce z několika montrealských vysokých škol. Centrum vždy mělo silnou filipínsko­kanadskou základnu, ale během let se vytvořily pevné vztahy s latinskoamerickými, severoafrickými, středovýchodními a jihoasijskými pracovníky a jejich komunitními organizacemi.

Immigrant Workers Centre odráží myšlenku, že bez každodenního ražení cesty nemůže vzniknout větší systémová změna. Právě v těchto každodenních zápasech se lidé učí, plánují a jednají. Mohou si vybudovat schopnosti, strategie a základnu, které jsou potřebné pro dlouhodobou, širší změnu. Cílem mnoha našich kampaní byl stát – a to na federální, provinční či místní úrovni, protože hraje klíčovou roli v utváření společenských a ekonomických podmínek.

Péče o druhé, jindy též označovaná jako emocionální práce, je nyní považována za práci podřadnou, je málo placená a často ji provádějí právě imigranti s nízkým sociálním statusem. Myslíte, že může společenské docenění tohoto typu práce nastat ještě před takzvanou čtvrtou průmyslovou revolucí, již přežijí pouze typy zaměstnání, které nebudou moci vykonávat stroje?

V úvodu k naší poslední knize s názvem Unfree Labour? [Nesvobodná práce?] se společně s kolegou Adrianem Smithem touto otázkou zabýváme. Práce ve sféře sociální reprodukce, kterou obecně charakterizují úkony spojené s reprodukcí pracující populace na každodenní bázi, byla dlouho a od základu genderově podmíněná. Aktuální zájem o pečovatelskou práci přesahuje kritiku genderových nerovností v placené a neplacené práci v globálním měřítku. Privilegované ženy z globálního Severu, neúměrně pověřené prováděním klíčových úkolů v sociální reprodukci, přesouvají břemeno péče na marginalizované ženy z globálního Jihu, který zase musí najít způsoby, jak splnit vlastní pečovatelské závazky.

Genderové dopady neoliberalizace hrají roli i v současné migraci. Kritické zhodnocení práce migrantů a imigrantů vyžaduje bedlivou pozornost v oblasti práce sociální reprodukce. Pozornost je třeba zaměřit na upřednostňování produktivní sféry před reproduktivní, na jejich vzájemnou provázanost v kapitalismu a na přesouvání zátěže a s tím spojené znevažování práce v globálním řetězci péče. Sociálně reproduktivní práce je v kapitalismu podřízena výrobním vztahům a do značné míry externalizována do států, z nichž přicházejí imigranti, kteří ji vykonávají. Náklady na sociální reprodukci a vzdělávání těchto pracujících přitom nesou jejich země původu.

Tento přístup k pečovatelství a sociální reprodukci nás vybízí, abychom práci a ekonomiku vnímali v mnohem širších a vzájemně propojených souvislostech. Nutí nás přiznat si, že nepříznivé dopady pracovní nesvobody a prekarizace práce sahají daleko za hranice jednotlivých rodin, domácností a komunit, ve kterých se s nimi setkáváme. Mám za to, že vedle boje za pracovní a statusovou spravedlnost by měl být vyvíjen také tlak na vlády, které by se měly zavázat ke zřizování finančně dostupných a všem dosažitelných sociálních služeb, včetně zdravotní péče, péče o děti a podobně.

Jaké by mělo vůbec být místo pojmu národ v levicovém hnutí 21. století?

Podle mého je naléhavě potřeba obnovit internacionální antiimperialistickou politiku. Navzdory některým myslitelům, kteří tvrdí, že se jedná v „éře globalizace“ o anachronismus, jsou národní státy i nadále velmi důležitými hráči. Navíc si myslím, že je zásadní rozdíl mezi sebeurčením národů na jedné straně – mám teď na mysli hlavně původní obyvatele v mnoha částech Severní a Jižní Ameriky, Nového Zélandu a Austrálie či Palestince – a státní mocí, suverenitou a formami šovinistického nacionalismu, jež je doprovázejí, na straně druhé. Rozčarování z nesplněných slibů národního osvobození a nezávislosti panuje v mnoha částech světa, kde – jak Frantz Fanon varoval už před mnoha lety – koloniál­ní vládci předali moc místním elitám, které ovšem nezačaly s přeměnou společnosti a hospodářství ve prospěch většiny. Tuším, že pochybnosti o slibech liberální demokracie narůstají i ve státech bývalého východního bloku. Každopádně po celém světě dochází ke vzestupu rasově výlučného nacionalismu, což je částečně způsobeno neschopností levicových hnutí formulovat a organizovat politiku způsobem, který by dával smysl obyčejným lidem a byl provázán s jejich životy. Výzva zůstává – a je třeba na ni odpovědět bezodkladně.



Informace uvedené na této webové stránce reflektují pouze autorovy názory. Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast ani Evropská komise nenesou žádnou odpovědnost za případné šíření a užití informací obsažených na této webové stránce.


logo_mzv.png
Článek byl vytvořen v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů Ministerstva zahraničních věcí ČR .



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 345
E-mail: migraceonline@mkc.cz

Doporučujeme



Sponzoři

Partneři

Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect